Napřed zprávy z domova a ze světa. Příprava palety s vínem k převozu z Itálie se protáhla, ale český výrobce triček stihl výrobu za neuvěřitelných šest dní. Tričko Skleničkova Azbuka bude v základní barvě s krásným názvem bordeaux červená. Piemontské bedýnky od Mazzoni by měly přijet do pátku, vydržte! S tím souvisí týdenní výpadek blogu: většinu času jsem hypnotizoval monitor při čekání na potvrzení objednávky / platby / potvrzení všeho možného. Úřadování zabralo celý týden, žádná nová vína a žádné povznášející zážitky.   

Náhle jsem ve sklepě objevil krabici základního Sauvignonu z Loiry. V zásadě nepropaguju archivaci vína ze dvou důvodů. Ten první je posměšná poznámka burgundského vinaře Michela Guillarda (horní fotka). Když jsem se ho v roce 2006 umně a složitě vyptával na archivaci jeho vín, vysmál se mi: Ale já dělám víno na pití, ne na archivaci! Druhým důvodem je domácí praxe, tak jak se samovolně ustavila. Díky Skleničkově blogu a bedýnkám mívám průběžně slušnou zásobu vína. Přesto jde většinou o rychloobrátkové zásoby. Do bedýnek nenakupuju velké zásoby nad objednaný počet, po úspěšných lahvích přijde rychle dodatečná poptávka od účastníků (XY se mi líbilo, máš ještě šest lahví?) a za tři týdny bývá vyprodáno. Většinou si odložím pár lahví do soukromé chladničky, ale i ty bedánkýři brzy vyloudí. Když někdo kupuje dva kartony burgundských Premier Cru a zeptá se, jestli neprodám i lahev abruzzského Vizarro 2015, musel bych zalhat, že už nemám… a já lžu jen nerad. Moje zkušenosti s archivací jsou vzácné, málokteré víno u mě vydrží dva a víc roků.

Nedávno mi napsal jeden bedýnkář, že jisté italské víno (raději nejmenuju) už je za zenitem, zlomené. V zásadě by to mělo konvenovat mým přezíravým názorům na archivaci, ale bylo to víno v nejvyšší třídě, tři roky po uvedení do prodeje. Znepokojilo mě to a minulý týden jsem provedl kontrolu. V pondělí jsem vypil lahev s dojmem, že mladické ostří už víno nemá, projev je ohlazený a klidný, ale v zásadě bez chyby. Klidnější projev mně vyhovoval, mladé ohnivé a štiplavé bariky nejsou moje oblíbená disciplina. Pro jistotu jsem zkontroloval další lahev ve středu a třetí v pátek. Páteční kontrola byla nejlepší :-) řekl jsem si, že bude jistější víno neprodávat a nechat pro sebe. Vzhledem k věku už názor na archivaci nebudu přehodnocovat, ale ocením vyjímky z pravidla.

Villargeau Blanc 2019, Domaine de Villargeau
Další vyjímka z pravidla, neprodaná nebo zapomenutá krabice ve sklepě, objevená před dvěma týdny. Základní Sauvignon z nerezového tanku, o kterém bych si bez ochutnání myslel, že už měl být dávno vypitý. Když jsem letos přivezl Villargeau podruhé, nový ročník ještě nebyl nalahvovaný a dostal jsem 2019. Z nalezené krabice jsem napřed nebyl nadšený, ale první lahev jsem otvíral v sobotu k televizi (Babylon Berlin, doporučuju!) a dostavilo se příjemné překvapení.

Ve skleničce je krásná citronově žlutá barva, nazrálá a poměrně výrazná. Na nose zralé citrony, bílé broskve a meruňky, svěžest a menší až střední intenzita. V chuti stále pěkná kyselina, tenčí tělo (a hádám vyztužené několika málo gramy zbytkového cukru), čistý ovocný projev do citrusů a bílých broskví. Lehkost a harmonie, stále ještě slušná svěžest. U televize jsem si říkal, že za 300 kaček dobrý, u titulků jsem na webu skoukl cenu (290 Kč), takže spokojenost. Mladické ostří nebo ovocnou opulentnost už víno nemá, ale díky dobrým hroznům a preciznímu zpracování se stále drží dobře. (Na horní fotce Marc Thibault z Villargeau, degustace v únoru 2013.)

Příklad cílené archivace to není, ale upřímně si myslím, že se skutečnou archivací má málokdo v Čechách zkušenost. Moje představa o archivaci je, že zdědíte barák a za dva roky v něm objevíte sklep s Montrachetem a Sassicaiou, celou řadu od roku 1985 do 2015. To prosím nesouvisí s cenou vína, ale s názorem na to, jaká vína má smysl archivovat.