Ve čtvrtek 21. června zemřel ve svém švýcarském domě Eric Albada Jelgersma. Od roku 1995 vlastnil bordeauxské Château Giscours a od roku 1997 i Château du Tertre. V roce 2004 koupil toskánské vinařství Caiarossa. Od roku 2011 jsem (v malých množstvích) dovezl několik zásilek jejich základního vína Pergolaia a s tím i několik kartonů jejich vlajkové lodi jménem Caiarossa. Našel jsem v chladničce několik posledních lahví, tak jsem na památku pana Jelgersmy o víkendu otevřel Caiarossu 2007.  

Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo s projektem Caiarossy začal. Jen to, že Holanďan Jelgersma ho převzal v roce 2004. Počáteční roky byly klíčové – první vinice vysadili v letech 1999 a 2000. První víno nazvané Pergolaia (Sangiovese s několika přiměsemi) vyrobili z ročníku 2003, první Caiarossa byla ze sklizně 2004. První Pergolaie klidně přeskočím, pro mě to začalo až Pergolaiou 2007. Předchozí ročníky byly slušné, ale s podmínkou rychlého vypití, do roka. Pergolaia 2007 jako první vydržela v lahvi několik let a dokázala se vyvíjet k lepšímu. Osmička mě moc nebavila, ale devítka byla kopie toho nejlepšího z Pergolaie 2007, prostě celá o stupeň výš. Byl to ukázkový případ toho, o čem před několika roky psal Miloš Michlovský v textu o starých vinicích (a co moravští vinaři zatvrzele odmítají pochopit). Všechna ta vína ze starých vinic, Vieilles Vignes a Alte Reben, nedělají desítky let staré výsadby vinic. Dělá je hustota výsadby. Když totiž vysadíte vinici s hustotou 3500 keřů na hektar, nedočkáte se koncentrovaného vína toho typu, na který se píše „Vieilles Vignes.“ Zjednodušeně řečeno, jednotlivé keře spolu musí zápasit o slunce i o místo pro kořeny pod zemí, a jestli vysadíte vinici s takovým meziřadím, abyste do vinice mohli vjet traktorem, tak zapomeňte na Alte Reben. Ani za sto let.

Ať už vinice Caiarossy sázel kdokoli, tohle všechno věděl. Na poměrně svažitých terénech použil v horkém Toskánsku nevídanou hustotu 9 100 keřů na hektar a už za sedm let začaly vinice dávat víno schopné archivace. Na tom nic nemění, že v prvních letech si ve sklepě pomáhali delší macerací hroznů, současná Pergolaia naopak pracuje s krátkou extrakcí slupek a vína se dokáží zlepšovat v čase, přestože jsou lehká a určitě ne přeextrahovaná.

Asi před rokem přišla nevinně vyhlížející zpráva, Caiarossa předala prodej hlavního vína, Caiarossy, obchodníkům v Bordeaux. Pergolaiu a ostatní vína ještě můžu kupovat přímo z vinařství, ale Caiarossu už ne. Hned poté mi telefonovali a mailovali dotyční bordeauxští obchodníci, dostali z vinařství kontakty. Když jsem od obchodníků dostal ceník Caiarossy s pozdravy do nových časů, hned jsem e-maily smazal. Nárůst ceny byl tak velký, že mi to nedávalo smysl, prostě NE. Čistě logicky vzato je úplně v pořádku, že když prodáváte Giscours a du Tertre přes negocianty, tak přidáte i Caiarossu. Na druhou stranu… už jsem ty zprávy smazal, takže nemůžu uvést, o kolik procent bordeauxský prostředník zdraží nákup a jakou část výsledné ceny dsotane vinařství (v řetězci je ještě nejmíň jeden další prostředník, protože tohle je stále jen velkoobchod), ale jestli vás prudí obvyklá marže na prodej vína v českých restauracích, zapomeňte na Bordeaux. Kdybyste věděli, jakou část z vaší pětistovky dostane bordeauxské vinařství, asi byste si tak levné víno nikdy nekoupili.

Letos v lednu jsem naštval jednoho milovníka Bordeaux, když mi napsal o „investici do Bordeaux,“ kterou právě udělal. Šlo o víno ročníku 2014 z vinice vysazené v roce 2012 – víno přeextrahované a laciné, navíc s neodbytným podezřením ohledně původu hroznů. Investice? S tušením, kolik z těch 280 kaček koncové ceny dostane vinařství, bych mu doporučil koupit v Lídlu víno za 199,90 Kč – vyjde to nastejno.

Caiarossa 2007 IGT Toscana, Caiarossa
Složením připomíná Chateau-Neuf-du-Pape. Asi dvanáct odrůd od klasických mezinárodních (oba kabernety a Merlot) přes Sangiovese až po francouzské speciality. Vtip je v tom, že se jednotlivé odrůdy a parcely sbírají zvlášť, separátně i kvasí, a míchají se především podle zralosti (ne podle nějakého odrůdového procentuálního klíče). Vzhledem něco mezi nazrálým Chianti a Bordeaux – v plné skleničce temná černohnědá barva, s nižší hladinkou docela příjemná temně hnědá s odstíny hodně zralých třešní, na okraji přecházející až do oranžovo-hnědé. Ve vůni čerstvě kořenité s tóny přezrálého lesního ovoce, starého dřeva a pražené kávy. V chuti stále pěkná kyselina, lesní plody, kávová zrnka. Pocitově trochu vystupuje alkohol, stále působí svěže a s ohnivým efektem středomořského koření (skořice, hřebíček, bazalka, máta) a jemnými taniny v závěru. Přímo se nabízí doporučení ke steaku nebo grilovanému masu. Přes všechny popisy a sofistikované složení je to vlastně poměrně jednoduché víno, které rafinovanost a jemnost dohání robustností a vyšším extraktem. Je to sice skoro jedenáct let po vykvašení, ale taky jen osmnáct let od vysazení vinice. Tyhle hrozny ještě nemohly být úplně dokonalé na to, aby daly dokonalé víno. Sklepmistr to úspěšně doháněl macerací, víno je robustní a úspěšně drží v čase. Mohl bych napsat smířlivý závěr, že uvidíme za dalších deset let, ale já už neuvidím – i kdybych tady ještě byl a viděl, další lahev už nemám :-)

Nová nabídka moselských ryzlinků na červenec je tady.