Dnes zcela neobjektivní prázdninové tlachání o víně a vinařství, po kterém se mi stále víc stýská. Viognier mi v červnu 2016 usnadnil rozhodování o koupi a dovozu. Návštěva a degustace byly naprosto přesvědčivé, pokud jde o kvalitu vín a zaujetí vinaře pro víno. Moc se mi líbilo velké Campo del Guardiano a základní Grechetto a Terre Vineate, ale chtěl jsem taky „něco mezitím,“ střední třídu. Tehdy na hotelu jsem si otevřel několik lahví a nejvíc ocenil Viognier. Měl krásnou kyselinu, netypickou čistotu a zdál se mi lepší, než říkala cena.
S italskými kyselinami je to všelijaké. Ne že by Sangiovese nemělo dost kyselin (naopak), ale bílá vína občas trpí nedostatkem kyselin. Nebo to aspoň tak chutná nám, co jsme vyrostli na moravských vínech. V červenci 2019 jsem vzal lahev Viognieru 2018 jako dárek do Ürzigu Stefanu Erbesovi. Pár dní po návratu domů mi víno pochválil. Odepsal jsem mu poťouchle, ať si užívá italskou kyselinu. Když se teď koukám na statistiky vývoje kyselin ryzlinků porýnského ministerstva zemědělství, tak to nebyla moc šťastná poznámka – v ročníku 2018 byly německé kyseliny rekordně nízké (dokonce ještě o chlup nižší, než v ročníku 2020).
Giovanni Dubini mi v červnu 2016 vypravoval, jak dvacet let předtím vysázel Viognier. Vinařství má poblíž Orvieta a v té době ještě nebyl Viognier v Umbrii povolený. Dubini ho moc chtěl, ale nechtěl víno zatřiďovat jako stolní, tak vinici zaregistroval jako Chardonnay. Na nově vysazenou vinici se přijel podívat komisař místního orvietského konsorcia, který měl dát razítko potřebné k zatřídění. Chardonnay se mu nezdálo. „To je speciální klon, sám jsem si ho přivezl z Francie,“ lhal vinař a razítko nakonec dostal. Dnes už je to jedno, Viognier už je na seznamu odrůd pro IGT Umbria a všechno je v pořádku.
Ještě jednou se vrátím k úvodní poznámce o „zaujetí vinaře pro víno.“ Dubini provozuje taky Locandu Palazzone, penzion ve starém domě, který ve středověku sloužil účastníkům papežských poutí do Říma. Luxusní ubytování s vlastní restaurací, dopoledne jsme tam měli degustaci. O rok dříve jsem v nedalekém Toskánsku byl na návštěvě v podobném podniku: vinařství, restaurace, penzion s několika domky. Oběd v restauraci jsem předem odmítl, to se mi zdálo příliš zavazující. Ještě než jsme došli do vinařství, probral majitel možnost ubytování skupin zákazníků v penzionu a degustačních večeří v restauraci. I při degustaci jsem se dozvídal o spoustě dalších aktivit majitele. Narozdíl od něj, Dubini mi ukázal vinice a starou etruskou hrobku, ve které si dělal naturální etruské víno, vysvětlil sklepní postupy i historii Orvieta. Historky o Viognieru, vydávaném za Chardonnay, nebo o sladkých botrytických vínech, které dělá na vinici hned vedle klasického Orvieta (napřed jsem nevěřil, že v těch strašných vedrech taky mají botrytis) mě přesvědčily, že pro něj je na prvním místě víno. Když se mám rozhodovat o nákupu vína, tak mi fakt nezáleží na tom, jestli majitel vinařství má ještě hotel a restauraci, kolik má v garáži Ferrari, jestli chová sokoly nebo tygry a jestli nosí do vinice zelené holínky nebo černé. Vlastně chci vědět jen to, jestli jsou vína dobrá a jestli na tom vinařovi záleží.
Viognier 2018 IGT Umbria, Palazzone
Ve skutečnosti jsem si myslel, že to je víno na vypití do švestek, dva roky ve sklepě byl omyl. Víno kvasilo v nerezovém tanku (oprava, čtvrtina v sudu) a podle degustace odhaduju, že vzniklo moselskou cestou: krátké lisování ihned po sklizni, zchlazení a sedimentace. Po stočení z kalů kvasil čistý mošt. Asi šest měsíců školení v nerezovém tanku, Dubini většinu vín lahvoval před jarním termínem Vinitaly.
Ve skleničce je výraznější, sytá citronově žlutá barva. Na nose žluté ovoce a lehce koření, čistota, s rozmícháním a okysličením jablka. V chuti pěkná kyselina nesená hlavně jablky, ale první dojem je spíš reduktivní. Žluté ovoce, svěží projev s perfektní čistotou, slušně dlouhé s jablíčkovou dochutí. 12,5% alkoholu. Víno už nemá mladické ostří, ale stále je energické a živé. V létě 2019 určitě mělo ovocnější projev a víc energie, ale nevytrácí se ani po dou letech.