Čtyřicetiletý německý ryzlink, ročník 1974: náhodný a levný nákup v bernkastelské vinotéce. Něco jako los v loterii, který nikdy neměl vyhrát. I název jsem musel luštit : 1974er Laubenheimer Vogelsang Riesling Qualitätswein, Weingut Meinolf Schömehl, Dorsheim, Nahe.

Že los nevyhrává naznačoval už korek, který pod vývrtkou hladce zajel dovnitř jako píst. Nechal jsem ho v lahvi a nalil první skleničku. Barva byla čisté zlato, starý jantar. Nebyla to ani oranžová, nic takového jsem ještě neviděl. Vůně je zpočátku hodně jemná, kořenitá, lehce medová a vosková, jako staré voskové ubrusy mojí babičky .o) V chuti evidentně starý, stařičký ryzlink bez alkoholu nebo jen se zbytkovým alkoholem (ten nejspíš vyvanul netěsnou zátkou v posledních deseti letech :o) Úplně suché, nečekaně extraktivní (na ryzlink), koncentrované a minerální. Přesto jednoduché, lehké, krásně pitelné a příjemné jako vzpomínky na mládí. Problematické je to se svěžestí, bez žihadla alkoholu to je málo víno, kyselina je taky skromnější, ale všechny ty bylinné výluhy, rozpuštěné minerály a voskovomedové chutě jsou svěží, vyvážené a dobře se pijí.

Původně jsem víno chtěl vzít jako bonus na nějakou veřejnou degustaci, ale kvůli nedostatku prostor jich teď pořádám málo (ale kdyby byl prostor, tak klidně víc!) a nakonec padlo s náhodnou návštěvou na oslavu blížícího se sedmého výročí Skleničkova blogu. To připadá na pátek, ale do té doby jsem tak vytížený, že sotva stihnu nějaké víno vypít, natož o něm napsat. Rozhodl jsem se aspoň otevřít některé podezřelé staré lahve, na které jsem dlouho neměl odvahu…