V pondělí jsem napsal text o stojedenáctých bedýnkách, tentokrát z italského Orvieta, našel si v chladničce víno a šel na zahradu vyfotit lahev. Venku drobný deštík a sychravo. Teploměr ukazoval patnáct stupňů, ale bylo zataženo, sychravo, hnusně. To je jedna z nejdebilnějších věcí v životě. Schraňuju si lahvované vzpomínky na léto a když je otevřu a koukám oknem na zmoklou zahradu, na monitoru mi svítí zprávy o počasí z místa, odkud jsem se před třemi týdny vrátil. Cecina, Toskánsko – dnes jasno a 25 stupňů. A celý týden to bude stejné. Dnes pár fotek ze srpnové Umbrie.
Loni se někdy kolem desátého října v Toskánsku lehce ochladilo, teploměr v autě ukazovat 22 stupňů. Jel jsem do Volterry a jako otužilý Čech si dal procházku v kraťasech a tričku, v sandálech naboso. Spanilé Italky korzovaly v zimních větrovkách, pletených čepicích a kozačkách a ostentativně koukaly jinam. Došlo mi, že chodit nalehko při 22 stupních je v Toskánsku faux pas. Můj táta byl v roce 1968 na pár dní v Itálii kolem Vánoc. Jeho největším zážitkem nebyly Benátky, ale Italky v kožiších. Říkal, že napadl sníh, jen malý poprašek, který za hodinu roztál. Italky vytáhly kožichy, šály a rukavice.
Býval jsem workoholik a několik dní nečinnosti mě dokázalo vykolejit. Byl jsem protivný na ostatní i na sebe, nedokázal jsem se vyrovnat s delším volnem a nicneděláním. Nějakým kouzlem se úplně proměním v Itálii, vizuální akord cypřišů, pinií, palem a modré oblohy mě uklidní nebo změní. Nikam nespěchám a nečinnost mi nevadí. Dokud mám výhled na modrou oblohu, klidně se celé odpoledne zabavím přemýšlením, kam si večer půjdu zaplavat a jaké víno si potom otevřu. Je lepší pizza z La Ventola nebo se jen posadím na balkon s fenyklovým salámem, šunkou, sýrem a olivami?
Lyra 2019 Vernaccia di San Gimignano 2019, Il Palagione
Další vzpomínka na polední teploty přes třicet stupňů :-) navíc s výhledem na SanGi. Ve skleničce je silná žlutá, zářivá, s odstínem na rozhraní citronové a slámové. Po výraznější konzumaci to popisuju jako žloutkovou. Na nose je to nádhera a charakter. Zralé ovoce, rozkvetlá horská louka a navíc malinko sudu a hlavně mladých octovek. Mokré seno. Není to ještě úplně harmonické, spíš výrazné než sladěné. V chuti koncentrované až k nasládlosti, bylinkové, s rafinovaně lehkým dotekem dřeva a s trochu upozaděnou kyselinou. V závěru vystupují třísloviny až příliš a přimlouvají sa další dva roky archivace. Na webu jsem se dočetl o dvoudenní studené maceraci, což v zásadě vysvětluje nevýraznou kyselinu, ale u Vernaccie jsem čekal víc kyseliny. Plnější tělo a celkově projev naznačuje delší ležení na kvasničních kalech. Krémová textura, hustota, zároveň trochu nevyzrálých až travnatých tónů. 13,5% alkoholu.
Měl bych si doma přitopit na 25 stupňů, když otvírám toskánskou Vernaccii!