Dnes jen tlachání nad lahví laciného Prosecca. Vždycky hledám kulturní nebo historické souvislosti spojené s vínem, ale dnes mám jen samožerskou vzpomínku. Prosecco od Zonina, největšího italského soukromého vinaře, mi před dvaceti objednala manželka v Oasi Verde, senzační pizzerii v Saline di Volterra. Na účtu z restaurace se objevila částka asi šesti EURO za láhev. Víno se nám líbilo a druhý den jsme zjistili, že v místní sámošce stojí 3,49 EURO. Pár jsme jich vdechli u bazénu, bylo to lehké osvěžující pití s nízkým alkoholem, dobrou kyselinou a výrazným minerálním projevem.  

Už tehdy mě napadlo, že dovoz laciných bublin by mohla být dobrá zábava. Napsal jsem Zoninům o cenu, napsali mi, že by mi to prodali asi za čtyři EURO kus. Poslal jsem je do háje zelenýho a tím skončily moje obchody s největším italským soukromým vinařstvím – dnes už líp rozumím tomu, že COOP od Zoninů kupuje vlaky Prosecca za jinou cenu než já paletu.

Prosecco Milesimato Extra Dry DOC, Zonin
Sice je to milesimato, ale ročník na etiketě hledám marně. Ve skleničce je bledá slámově žlutá barva a jemné drobné perlení, na nose příjemná květinová vůně, jablíčka a žluté ovoce. V chuti svěží perlení a hodně chybí kyselina, neviditelná jako yetti, ale celkově je projev vzdušný a etericky lehký (včetně 11% alkoholu, extra dry!) že to vlastně ani nevadí. Jednoduché, jako aperitif nebo do italských koktejlů dokonalé! Cena asi 5,80 EURO, v pohodě. Otevřel jsem si láhev kvůli nízkému alkoholu večer. Ráno naložím Vernaccii a Chianti v San Gimignanu a povezu je do Čech, a na večer před 1200 kilometrů dlouhou cestou je to výborné pití.

Dopisuju si teď s Celní správou, tak jen k aktuálním nekonečným diskuzím o spotřební dani připomenu jeden vedlejší účinek spotřební daně. Plátce spotřební daně z vína je povinen každoročně k termínu podání daňového přiznání prokazovat bezdlužnost a ekonomickou stabilitu podniku. Stát totiž nedovolí platit spotřební daň ekonomicky nejistému podniku (SPD se platí zálohově, zábavný paradox!) nebo někomu (něčemu) kdo dluží Finančnímu úřadu, Správě sociálního zabezpečení nebo zdravotním pojišťovnám. Sranda je, že těch zdravotních pojišťoven máme sedm a prokazovat bezdlužnost musíte nejen za podnik, ale i za každého člena statutárního orgánu podniku. Já jako jednomužný podnik jsem od roku 2017 každý březen obesílal čtrnácti žádostmi všechny zdravotní pojišťovny plus dvěma Správu sociálního zabezpečení. To je jako utřít si nos v porovnání s akciovkou nebo eseróčkem, které má tři nebo čtyři jednatele… fakt mi zkuste někdo říct tu idiotskou větu, že „když můžou platit SPD pivovary, tak proč ne vinaři.“

Abych skončil pozitivně, teď mi Celní správa sama od sebe poslala rozhodnutí, podle kterého stačí, když prokážu bezdlužnost jen od tří subjektů, to znamená pouhých pět dopisů. Je to úleva, ale jako důchodce zocelený špatnými zprávami tuším, co to znamená: že se spotřební daň na tichá vína skutečně chystá. Nedávno u mě jeden člověk dlouze poptával vína a potom mi napsal, že… že jsou moc drahá. Nesmysl. Když přehlédnu domácí poměry jako Napoleon slavkovskou krajinu po bitvě, tak je víno ještě hodně levné.