O dnešních vínech jsem se zmiňoval poprvé v červnu 2012. Měl jsem tehdy v Perugii vyhrazených 30 minut na degustaci Perticaie s Alessandrem Meniconi (foto) a jeho kamarádem Giovannim Dubini, který pracoval jako sklepmistr ve vinařství Palazzone.           

Už tehdy se mi jejich vína moc líbila: čistotou, poctivostí, vyhraněnou osobností i respektem ke konzumentovi (tedy pitelností). Vzato čistě technicky, některá vína hravě zdolávala devadesátibodovou hranici. Co víc si přát od vín z malého a téměř neznámého středoitalského rodinného vinařství? Počítal jsem náklady a vymejšlel plány, jak vína dostat do některých Komunitních Bedýnek, ale malý ohlas bílých vín z Torre Raone mě zadržel. Pokud dokážete ocenit víno, které v mezinárodním hodnocení dosáhne 90+ bodů, je to „na pohodové pití doma“ jistě bezvadné, ale potom je tu druhá stránka věci: kolik lidí by v Čechách zajímaly odrůdy jako Sagrantino, Trebbiano Spoletino nebo Grechetto?

Montefalco Rosso 2011 DOC, Perticaia

Podle technických informací je to 70% Sangiovese dobarvené 15% Colorina a zahuštěné dalšími 15% Sagrantina. Spontánně kvašené a školené 12 měsíců v nerezu s poměrně krátkou macerací (1-2 týdny, Sangiovese i Sagrantino mají tříslovin habaděj).  Barvou připomíná Sangiovese, ale s vyšší smáčivostí (a hustotou). Ve vůni se mísí lesní tóny Sangiovese s přezrále ovocnými, v chuti je poměrně plné, s krotkou kyselinou. Po otevření byly třísloviny sotva znatelné, druhý den už jsou středně výrazné. 14% alkoholu, tipoval bych „vino da tutti pasti,“ tedy ke všem těstovinám a vůbec většině středomořských jídel.

Trebbiano Spoletino 2013, Perticaia

Trebbiano Spoletino je 300 let stará místní mutace (asi nejrozšířenější italské bílé) odrůdy Trebbiano. 12,5% alkoholu, světle žlutá až citronová barva, intenzivní svěží květinová vůně s podtónem zralých citrusů. V chuti suché, lehké, s dobrou kyselinou, žlutým ovocem až lehce do citrusů a žlutého ovoce, s navinulým a lehce minerálním závěrem. Docela slušná harmonie, tedy harmonie poměrně výrazných základních chutí. Úplně upřímně: na první dojem je to bezvadná komerce. Perfektně provedené, pitelné, čisté, zábavné, v chuti středně plné, jen chuťový projev málo známé odrůdy brání většímu úspěchu. Moc se mi líbilo už před dvěma roky v Perugii a teď znova.

Jak dodatečně čtu technické informace, tak jsem to asi s tím tahem na komerci trefil: lisují se sice celé hrozny, ale před kvašením se mošt nechává sedimentovat a kvasí už jen vyčištěný mošt při regulované (nižší) teplotě (proto ty čisté ovocné chutě). Následuje šestiměsíční školení v nerezu na kvasnicích, bez míchání. Takže mix moderních vinohradnických i vinařských metod, starodávná minoritní odrůda a půlroční ležení na jemných kvasničních kalech. Výsledkem je moderní komerční víno bezvadně ukotvené v tradici (odrůda) a schopné nejen přežít příští sklizeň, ale snad se i pozitivně vyvíjet. Takovou komerci žeru a klidně ji budu propagovat.

Montefalco Sagrantino 2009 DOCG, Perticaia

14,5% alkoholu. Prokletí Sagrantina je v tom, že tahle odrůda je celá přestřelená. Jako Barbar Conan nebo scény ze starých rytířských filmů. Ještě v sedmdesátých letech se Sagrantinu nechával zbytkový cukr, díky moderní poptávce po suchých vínech (a moderním vinohradnickým metodám – myslím si, že za vyšší obsah alkoholu nemůže blud o globálním oteplování, ale intenzivnější metody hospodaření na vinicích) se Sagrantino dnes dělá prokvašené do sucha. Tedy s vyšším alkoholem (14,5% je spíš mírná hodnota s ohledem na odrůdu) a přirozeně i s vyšším obsahem tříslovin. Jestli má Sagrantino něčeho bohatě, tak jsou to třísloviny, a ty se v suchém víně nemají kam schovat.

Temně rudá / rubínová barva, nasládlá skořicová vůně a vyzrálé červené ovoce a jemné koření. Chuť nemá očekávaný náraz tříslovin, je teplá alkoholem, kyselina se jen vyrovnává plnosti chuti a alkoholu. Třísloviny jsou zřetelné, ale ne tak výrazné, jak bych od odrůdy čekal. Hádám na malý zbytek cukru, který chuť ohlazuje. Plné, tělnaté, s jemně nahořklými tříslovinami. Z technických informací je vidět, že víno bylo 12 měsíců v malých sudech (barrique a 500 l), 12 měsíců v nerezu a dalších 12 měsíců v lahvi. Podle tříslovin se teprve teď dostává do plánovaného stavu a může se ještě 4-5 roků zlepšovat. Musím ocenit střídmost, s kterou je víno vyrobeno: není přeextrahované ani přebarikované, vinař spíš tlumil extrémní projevy odrůdy a snažil se ji zpracovat tak, aby byla srozumitelná.

Všechna tři vína se mi líbí, ale u nejambicioznějšího Sagrantina mám největší pochybnostmi o tom, zda by zajímalo i české vínomilce. Co myslíte vy? Znáte Sagrantino a Trebbiano? Máte rádi minoritní odrůdy Itálie?