Dnešní blog bude rozšířený o nový rozměr, představivost. Když jsem včera na Facebooku postnul písničku o jednorukém lodníkovi, co vyplouvá na moře, skočil jsem do auta a odjel do Toskánska. Cestou jsem nafotil úplněk nad Schwarzwaldem, San Gimignano a Il Palagio bych si mohl klidně vypůjčit z včerejšího blogu. Taky byla degustace s Baldiserottem v Castel San Gimi, s Tardivem a Gucciardinim v Quercetu (Marchesi Ginori Lisci) a s Mancinim v Caiarosse (Pergolaia 2011 se krásně vybarvila!). Odřídil jsem 1400 kilometrů a večer zjistil, že šňůru noťas – foťák jsem nechal doma. Tak na úvod Il Palagio a zbytek si musíte představit sami.  

Na úvod jsem zase dal bar v Ponteginori, jen abych se ujistil, že mě majitel zase pozná a pozdraví jako stálého hosta. Nedosti na tom, malé preso stálo neuvěřitelných 1,00 EUR. Je dobré, když se některé věci nemění.

Toskánsko mohutně voní. Je to divočina! Že kvetoucí žluté kytky voní jako Chianti Classico, o tom jsem psal už před šesti lety, ale teď to je ještě silnější. Ještě jednou se omlouvám za nedostatek obrázků, snad se to po návratu podaří napravit. Tak aspoň jeden kvíz: Kdo je pro vás vinař?

Včera jsem tady psal, že organické hospodaření je v současné Itálii vpodstatě mainstream a nemá cenu to zdůraznovat. Při jedné dnešní degustaci se vedl zajímavý rozhovor.  Začal tím, že to je vino biologico a že ho vinař vyrábí ve spolupráci s kolegou, jedním z místních známých a renomovaných vinařů. S kolegou se náhodou znám, tak jsem se zeptal, jak ta spolupráce funguje, kdo do ní co přináší. Vinař řekl, že už nepěstuje hrozny a že na tohle víno je kupuje od jmennovaného kolegy. Tak jsem se ptal dál. Jestli víno vzniká ve vinařově sklepě a dozvěděl se, že u kolegy. Ehm, prostě ho tam nakonec kolega nalahvuje a vinař ho teď prodává pod svojí etiketou. Je to tak správně?

Z hlediska vinařské legislativy ano a bez problémů. Kolega je certifikovaný bio, všechny podmínky jsou dodržené. Stačilo by vám to? Mně to nějak nestačí. Myslím, že je potřeba si vyjasnit, jestli je vinař ten, kdo sklizené hrozny zpracovává ve sklepě a udělá z nich víno (sklepmistr) nebo jestli je to vinohradník, který vypěstuje hrozny, sklidí je a odevzdá do sklepa. Nebo třeba ještě někdo třetí?

Ve Francii o tom běžela debata, sdružení Vignerons Independants (tedy sdružení nezávislých vinařů) prosazuje názor, že vinař = vinohradník + sklepmistr. Podle nich k tomu, aby někdo byl vinařem, nestačí práce ve sklepě, ale patří k tomu i založení vinice a pěstování hroznů. Kvůli objektivitě musím dodat, že si myslím, že většina členů sdružení jsou noví vinaři, kteří ještě nedávno byli jen vinohradníci a svoje hrozny prodávali družstvům nebo obchodníkům (negociantům). Teď se trochu vymezují vůči družstvům, která opustili – to jen my jsme ti opravdoví vinaři! Přesto se mi jejich pohled líbí a fandím mu.

Ve světě velkých supermarketových vín je popsaná praxe (nechat si vyrobit víno a nalepit na něj svoji etiketu) běžná a vůbec bych se nad ní nepohoršoval. Přesto to ve světě malovinařů pokládám za podraz. Zelená loga na zadní etiketě vypadají báječně, ale jestli o tom víně znáte jen sériově sdílené marketingové žvásty z webu, můžete si naběhnout stejně jako v supermarketu. Ono popravdě nebylo snadné vyrazit pravdu ani při popisovaném setkání, ale pomohlo to, že setkání bylo už snad desáté a známost s dotyčným kolegou. Obávám se, že bez osobního nasazení a vztahu s vinařem to ani dnes nejde, víc než kdykoli dříve.