Irituje mě už tím, že na etiketě není „Pinot Blanc,“ ale jen „Pinot.“ Jinak s bio- i biodynamickým certifikátem, už dobrých sedmnáct let, jak mi v Bergholtzu zdůraznil Jean-Pierre Dirler. Bohužel jsem to pojal jako zážitkovou degustaci a nepsal si poznámky. Pan Dirler vína střídmě, ale zajímavě komentoval a teď by se mi poznámky hodily…

Pinot Vieilles Vignes 2012, Dirler-Cadé, Bergholtz

Tedy  nechtěl bych tohle víno degustovat naslepo, moderní Alsasko občas dělá Pinot úplně jinak, než na co jsme zvyklí. Víno a vinice tady dostaly přednost před odrůdou, a vinice je tam hodně cítit. Ne že by se ve vůni a v chuti neprosazovala ovocná složka, ale zpočátku mě víc zaujala mineralita. Mám to napsané v kusých poznámkách z Bergholtzu a i doma jsem se tím kamenitým a prašným projevem radostně prokousával. Po chvíli na vzduchu se víno otevře a nastoupí chutě jablek a žlutého ovoce, ale je to hodně suché a zábavné. Hned po otevření mělo víno zajímavý jemně kořenitý závěr, po hodině ho částečně zakrývá ovoce a už se těším, jak se bude proměňovat dál. Zavřené působí hodně suše, až po několika hodinách jsem uhodl pár gramů zbytkového cukru. 13,5% alkoholu jsem si všiml až na etiketě, jinak ne.

Bojím se, že (případná) cena čtyři stovky za Pinot by mnoho čtenářů odradila, ale za mě je to naprosto v pořádku. Pinot je jen odrůda a vodítko, v tomto případě trochu zavádějící. Víno samo je výborné a za tu cenu stojí.