Před lety mě bavil první český hejtařský blog „1000 věcí co mě serou.“ Někdy se divím, že nikdo nepřišel s podobným projektem, „Co nového jsem se naučil v lockdownu“ nebo „20.000 dnů v Home Office.“ Po úspěchu seriálu Jistě, pane ministře by 20.000 Days in Home Office musel být jasný úspěch.

Home office býval můj sen. Ještě za socialismu mě vlastně nejvíc štvala povinná pracovní doba. V práci většinou nebylo co dělat, ale docházka byla povinná. Rád bych dělal i víc než povinných osm hodin denně, jen kdyby to bylo k něčemu dobré (výše platu tehdy neměla žádnou souvislost s pracovním výkonem). Snil jsem o volné noze, svobodném povolání, kdy bych mohl pracovat a lenošit podle potřeby. To bylo privilegium vyhrazené pro šťastné s uměleckými vlohami a ty já nemám. Nakonec jsem se k něčemu takovému propracoval, když už bylo pozdě :-)

Shovívavě shlížím na současné stesky úředníků na home-office. Mají ráno začít pracovat v pyžamu nebo je lepší se oholit a obléct, aby si navodili pocit, že teď jejich čas patří Úřadu? S tím jsem nikdy neměl problém, na jednom manažerském školení mi řekli kouzelnou větu: Čas máte jen jeden. Samozřejmě si dělejte soukromé věci v pracovní době, protože zaměstnavatel od vás bude stejně samozřejmě očekávat, že uděláte co je potřeba večer v deset nebo o víkendu.

Pracovat od rána v pyžamu je sice zábavné, ale má to svá úskalí a pasti, na volné noze víc než jako úředník v home office. Před několka lety jsem měl na podnikové akci pro významné zákazníky zařídit na klíč degustaci vína, nástup byl ve 14 hodin. Chvíli po desáté volala manažerka celé akce, že by potřebovala, abych přijel už v jedenáct, jestli to stihnu? Bylo to krátké, ale napjaté rozhodování. Víno je připravené v předsíni, košile vyžehlená, dojezd na místo 45 minut, ale já v trenkách a tričku u PC. Byl jsem už oholený a vysprchovaný, tak jsem řekl ano. Manažerka v tu chvíli dodala, že by chtěla navíc šest lahví sektu na přípitek na uvítanou, který bude přesně v jedenáct. Měl by být rovnou vychlazený, zařídím to? Zastavil jsem u první benzinky, koupil tři pytle ledu a sekt dovezl krásně vychlazený v 10:58 :-) nevěřil bych tomu, ale celou cestu až na místo jsem na žádné křižovatce neměl červenou.

Pozor, aktuálně! Moje současná home office je nudná jako cesta velbloudem přes Saharu. V pondělí ráno jsem objednal Beaujolais z Chateau de Durette. Odpoledne jsem zjistil, že jsem objednávku poslal na vlastní adresu a napravil to. V úterý ráno jsem objednávku poslal znovu a po snídani zatelefonoval obchodnímu řediteli vinařství. Velmi zdvořile jsem se vyptával, jestli dostal zprávu, jestli ji četl, jestli na ni odpoví a jestli dokáže do konce týdne víno připravit k vyzvednutí. V pozadí jeho telefonu cinkaly příbory o talíře, jako kdyby právě snídal ve velké zalidněné restauraci. Celé úterý jsem marně hypnotizoval obrazovku počítače. Zatelefonoval jsem mámě a několika dalším lidem, nikdo nezvedl telefon. Tak vypadá práce v lockdownu. Všichni tak vytížení, že zastihnout někoho na telefonu je malý zázrak. Večer jsem šel spát už v osm, nemělo to cenu. O půl jedenácté, naštvaný, že nemůžu usnout, jsem našel na telefonu e-mail z Durette s fakturou. Vyskočil jsem z postele, napsal přehnaně vděčnou odpověď a dvě zprávy celníkům o chystaném dovozu vína. Už v pondělí jsem si přiobjednal balík Montagny Premier Cru od Bertheneta,  jeho 2019ky jsou skvělý!

Ve středu ráno, zatímco se v troubě pekly croissanty, jsem zaplatil fakturu Durette a urgoval fakturu od Bertheneta. Za hodinu přišlo potvrzení o platbě a za další hodinu faktura od Bertheneta. Pracovní tempo nabralo spád jako kamikadze tobogan! S dvouhodinovými pauzami to tak šlo až do večera, kdy jsem otevřel láhev mělnického Vavřince. Ve čtvrtek by mi měl dopravce naložit víno, napřed v Beaujolais a potom v Montagny. To čekání na všechna potvrzení a návaznosti jsou otravné i v běžném provozu, ale když v lockdownu nemůžu dělat nic jiného, je to otrava. V MS Solitaire jsem už na Level 578.

Saint Laurent 2014 jakostní, Školní statek Mělník
Po dlouhé době výlet na Mělník pro víno. Výdejní okénko funguje jako vždy, z nabídky zaujal ryzlink a Vavřinec 2014. Vyšší alkohol (12,5%) a okrová etiketa vyhrazená pro speciality, jako v tomto případě barikovaný Vavřinec. Na etiketě navíc analytická data, to nedělají ani ve Frankonii: extrakt 24,8 g/l, kyselina 5,7 g/l, cukr 0,3 čili nic. Jednoduchá burgundská lahev a do třetiny promočený korek z drti. Ve skleničce temná rudofialová barva, na nose středně intenzivní vůně s červeným ovocem a výraznými barikovými aromaty kůže, sametu, topinek. V chuti vavřincová strohost a střídmost spolu s barikovou opulentností. Pěkná kyselina, lehké až střední tělo, červené ovoce, i po letech stále štiplavé taniny. Snad to je poznat i z mých poznámek, že (pro mě) je to stále ještě víc bariku než Vavřince. Podle živých taninů bych otevření další lahve nechal na Vánoce 2024. Moc mě na tom baví Vavřinec, ale třísloviny mě i po šesti letech ještě ruší a obešel bych se bez nich. Ale jestli na víno narazíte, doporučuju vyzkoušet. Je to zajímavě namíchané, odrůda se selským charakterem a opulentní barik, navíc odrůda s pověstí „na rychlé vypití“ po šesti letech stále neučesaná a mladá. Výsledek mi úplně nevyhovuje, ale je to zajímavé. Povzbuzuje diskusi o tom, které naše představy o víně jsou (ještě) platné a které (už) překonané.