Do Florencie, Sieny, Pisy nebo San Gimignana trefí každý. Etruské pobřeží taky není marné a kdo má dost času, zajede do Val d’Orcia a skoukne Montalcino, Pienzu, Radicofani a slavné cypřiše pod Sienou. V říjnu jsem tady dával fotoseriál z málo známých toskánských míst a den před odjezdem jsem objevil první zmínku o vesnici duchů. Hodně mě štvalo, že jsem tam už nestihl zajet.  

Buriano na první pohled vypadá jako jeden velký squat, ale není to squat. Je to jen vesnice v údolí říčky Ceciny s krásnými výhledy na Volterru a do zvlněné toskánské krajiny, totálně opuštěná v devadesátých letech. Přesto má vesnice majitele, podle některých nezaručených zpráv žije ve Švýcarsku a s ruinami nechce nic dělat.

Není to squat, protože vesnice není opuštěná. Domy se rozpadají, ale tabulky označující místa vypadají jako nově osazené, včetně Piazza della Chiesa, Kostelního náměstí. Rozpadá se tu kostel, velkoryse postavené obytné domy, schodiště i sklepy. A dohlíží na to starší pár.

Po krátké procházce mě vyhnala starší paní se dvěma psy. Zalhal jsem jí, že jsem si nic nefotil, ale neuvěřila mi: Nedávejte to na internet. Chodili by sem vandalové. Lidi si myslí, že je to opuštěné místo, ale není. Jestli jste vandalové, tak to prosím vás nečtěte a nejezděte tam :-)

Podle některých informací jsou na vině složité italské předpisy o převodech nemovitostí a velké daně při převodech. Nechci spekulovat o souvislostech zdanění nemovitostí a bohapustém chátrání krásných míst, protože podobné úvahy v důsledku vždycky končí zjištěním, že komunismus je krásná idea, kterou se nikde nepodařilo uskutečnit bez chyb, a že všechny dobré úmysly budou po zásluze potrestány. Prostě mě jen štve, že tohle krásné místo je už třicet let opuštěné a že za tu dobu stihlo tak blbě zchátrat.

Podobně opuštěných vesnic je prý v Toskánsku víc. Tahle je náhodou v údolí, kde jsem strávil víc než šest měsíců života, takže mi to nedalo a hned jsem se tam vypravil.