Na jeden den přeruším monotónní proud degustačních poznámek a dám pár fotek z kopců kolem toskánského San Quirico d’Orcia. Většinu těch míst už jsem fotil a na blogu vystavoval dříve, včetně tohoto málo známého cypřišového hájku.  

Tři dny jsem čekal na ideální počasí (konkrétně na cypřiše ve Val d’Orcia je potřeba jasná obloha, s rozptýleným světlem přijdete o výrazné stíny). Čtvrtý den jsem musel sedět doma až do poledne. Čelní stěna kaple je ve stínu až do dvou nebo tří odpoledne. Mám to tam asi 160 kilometrů, tak jsem vyjel v poledne. Pak jsem udělal cvak a jel zase zpátky.

Tady je ta samá kaple, Cappella della Madonna di Vitaleta, zezadu. Jen pro ilustraci toho, co jsem napsal o stínu na čelní straně.

Hned vedle nejčastěji fotografované toskánské kaple malý vtípek. Pobavilo mě, že kolemjdoucí Italové si toho nevšimli. Rameno bagru rámuje Monte Amiata, bývalou sopku.

V kopcích kolem San Quirico d’Orcia je toho hodně k vidění. To si tak jedete po silnici a uvidíte bránu, u ní stojí spousta osobních aut. Lidi nahlížejí dovnitř přes bránu. Kdo je zvědavý, ten taky zastaví a jde se podívat.

Uvidí povědomou alej cypřišů, vedoucí k domu na kopci. Maximus Decimus nebyl doma, ale když zavřete oči, uvidíte scény z Gladiátora. Tady se točily scény návratu domů.

Středověk. Ve Val d’Orcia se zastavil čas. Bývalo to zemědělské zázemí velkých toskánských měst. S rozvojem průmyslové výroby a klesajícím významem měst upadal i význam zdejšího zemědělství, ale krajina a lidská přítomnost v ní zůstala stejná, jako ve středověku. Zemědělská usedlost na kopci obdělávala půdu kolem, kam až stačily síly. O kus dál na dalším kopci další zemědělec. Dnes tam mají vodu, elektřinu i plyn, ale uspořádání v prostoru, osídlení a jeho organizace, to zůstalo stejné.

Kromě úvodní kaple jsem chtěl vidět v zářijovém slunci i tenhle lesík cypřišů. Cipressi famosi di San Quirico jsou asi nejfotografovanější cypřiše v Itálii. Platí totéž co o kapli, nejlepší světlo je úplně navečer.

Tady je to se vší parádou.