GREK 2018 IGT Umbria, Palazzone
Grechetto je typická umbrijská odrůda, která je (spolu s Trebbianem) základním kamenem Orvieto Classico DOC. Kdybych někdy chtěl o Orvietu napsat něco ošklivého, psal bych o stometrákových hektarových výnosech Grechetta. Vinaři by mi asi řekli, že to je už minulost (někteří by to možná mohli komentovat třeba jako U Grechetta není důvod omezovat sklizeň :-). Na druhou stranu, tohle Grechetto je chuťově tak rozkročené a doslova bohaté, že nemám důvod zpochybňovat hektarové výnosy. Kdyby Giovanni Dubini sklízel méně, asi by to ničemu neprospělo :-) Mimochodem jde o o pětadvacet let staré výsadby, vinařství uvádí rok 1997 jako první rok výroby vína.
Středně plná žlutá barva s bronzovým odstínem připomíná zralá jablka. Na nose zralé žluté ovoce a jemné koření, v chuti hodně podobné, jen kořenitý závěr jde až do taninů (je to z nerezového tanku, takže taniny musí být z hroznu). Zralá jablka, svěžest, hodně široký chuťový projev a plnost. První dojem je, že víno je plné a doslova nabušené chutí (ani kyselina v horkém ročníku 2018 nezaostává). Největší překvapení: technologický postup je (+/-) totožný s průmyslovou výrobou: velké nerezové tanky s řízením teploty a tak. Přesto je GREK na rozdíl od všech supermarketových vín bohatý na chutě a velkoryse štědrý.
Giovanni Dubini se chutí nebojí, technologicky víno neomezuje a nechá ho rozvinout bez obav, že se zvrtne někam, kde by ho nechtěl mít. Jinak si to moc nedovedu vysvětlit, hektarové výnosy nejsou nějak nízké a ve výrobní hale kralují vysoké nerezové tanky. Dubini nechává vínům pár měsíců času s kvasnicemi, ale bílá vína (téměř) neškolí v sudech a lahvuje na jaře po sklizni. Nejspíš to supermarketoví výrobci dělají úplně blbě, nebo jsem si v červnu 2016 v Palazzone něčeho důležitého nevšiml :-)
Viognier 2018 IGT Umbria, Palazzone
Historku o dávném schvalování výsadby Viognieru jsem už psal tady, dnes už je Viognier v Umbrii přinejmenším tolerovaný jako IGT. Při první návštěvě mě právě Viognier (a GREK) přesvědčil, abych Palazzone dovezl. Následně počty lahví odhadl hodně opatrně, a při obou prvních dovozech na mě zbyla jen jedna nebo dvě lahve, což zamrzí. Tentokrát jsem byl zkušenější, ale přesto jsem se při objednávce obával, co s víny udělal tropický ročník 2018.
Zatím se zdá, že neudělal nic. Jedno vysvětlení je, že v Orvietu je vedro každoročně (po krátké návštěvě v červnu 2016 jsem si nedovedl představit, že by to rok 2018 nějak vystupňoval. Na degustacích se vždycky chlubím, že jsem si v červnu 2016 po návštěvě Palazzone řekl, že už mám to nejlepší z Orvieta a zrušil odpolední program, ale upřímně… to vedro bylo strašný). Druhé vysvětlení je, že Giovanni Dubini ví, co dělá, a poradil si. Osmnáct hodin po příjezdu vína se Viognier tváří trochu přísně a stroze, ale řečí faktů je to úplně suché víno s 12,5% alkoholu, takže jaký horký ročník?
Vzhledem je to netypická, ne-italská lahev stylizovaně burgundského tvaru s poctivým dlouhým celokorkem. Ve skleničce typická orvietská jabkově žlutá barva s bronzovým odstínem. Na nose svěžest, květiny, žluté ovoce a lehká minerální aromata. Jemná vůně, spíš málo intenzivní. V chuti úplně suché s pěknou kyselinou, se strohým ovocným projevem neseným žlutým ovocem, menší ovocná zralost. Krásně sladěné ovocné chutě a rychle nastupující slaná mineralita. I v chuti se opakuje strohý, sevřený projev, jako by víno bylo ještě příliš mladé a neukazovalo všechno, na co má. Myslím, že polovina vína byla v barikových sudech a polovina v nerezu. Barikovaná část sice nepředvádí žádné drahé dřevo, ale je zatím stažená taniny, víno bude lepší v zimě. Už teď se těším, až si ho otevřu v prosinci. Potenciál se dá odhadnout, je to nakažlivě pitelné (= chlastací) víno, ideální k rybám a bílému masu. Teď se hraje o to, kdy povolí taniny ve víně a jaké ovoce se přes ně prodere nahoru. Těším!
Pražským bedýnkářům jsem víno rozvezl ve čtvrtek, mimopražští si budou muset počkat na příští týden. Nechtěl jsem riskovat, že dopravci víno uvaří přes víkend, takže zbytek rozešlu po neděli.