Po patnácti letech psaní wine-blogu je vymýšlení nových úvodů jednou z nejotravnějších věcí. Jde vpodstatě o oslí můstky, které autorovi i čtenářům umožní přejít k tisícím osmistým degustačním poznámkám, podobným těm z minulých týdnů a měsíců, jako by šlo něco nového a dosud nevídaného… Takže poslyšte, v pondělí jsem objevil úplně novou a nedoceňovanou odbornost, kterou by měl mít dovozce vína! Degustační mistrovství, odolnost alkoholu nebo schopnost domluvy ve vinařských oblastech napadne asi každého, ale… že vás nenapadla schopnost odhalit chyby silničního navigačního software?  

Historky o řidičkách, které poslechly navigaci a ve Skotsku sjely do moře, jsou zábavné, ale navigace někdy zničí i profesionály. V pondělí mi volala dispečerka ze spediční firmy, že řidič náklaďáku, který mi má přivézt víno ze San Gimignana (pozor, reklama na nové toskánské bedýnky!) už dvě hodiny bloudí po městě a nemůže najít sklad. Na udané adrese už byl, ale tam nic není, tak mu dispečerka poradila druhou adresu… (ještěže mu neporadili adresu výrobního sklepa, protože na té cestě by auto rozbil.) Místo toho stihl dojet lesem a polní cestou do degustační haly, když jsem se mu dovolal a poradil mu, aby jel zpátky. „Ale tam nic není, tam jsem už byl!“ Nevadí, řekl jsem, ať tam jede a zavolá… Jedete podle Google Maps, že jo? zeptal jsem se ještě. A pamatoval jsem si, že Google adresu Via Fugnano 14 umísťuje na opačnou stranu kruhového objezdu a tak blbě, že mě tím doma taky zmátl. Byl jsem tam už třikrát, ale na Goggle Street View jsem místo vůbec nepoznával.

Když za pět minut šofér zavolal, už jsem si na Googlu prohlížel zmíněnou kruhovou křižovatku a navigoval ho zpátky na kruhák, třetí výjezd vpravo a první odbočka doleva. Za deset minut mi volal, že víno naložil a jede. Najít v Itálii adresu nemusí být vůbec jednoduché, protoře stejné jméno mívá nejen ulice, po které jedete, ale i ulice, která ji v půlce křižuje a další ulice vedle, která je s vaší rovnoběžná (plus sedm dalších uliček kolem, celá čtvrť prostě). Zjistil jsem to v červnu 2021 v Arezzu a na ohlášenou návštěvu vinařství jsem kvůli tomu přijel po pěti zoufalých telefonátech s hodinovým zpožděním. Dobrá zpráva je, že vína z Panizzi už přijela (viz úvodní fotka), ale kdyby mi v pondělí odpoledne hned nesecvaklo, že v Google Maps je chyba, tak jsem teď hledal další náklaďák a platil druhý pokus.

Vernaccia di San Gimignano DOCG 2022, Panizzi
Klasická ambaláž, už jsem tady popisoval (a přivezl v rámci Skleničkových bedýnek) předchozí dva ročníky, takže jen stručně: štíhlá bordeauxská lahev, graficky výrazná etiketa, korek z drti. Ve skleničce je bledá žlutá barva, typická pro mladou Vernaccii. Na nose jsou neurčitě ovocná aromata s málo zralým či nezralým projevem, luční vůně. V chuti pevná a důrazná kyselina, nezralé ovoce, citrusy a bílé broskve, nezralá jablka. 13% alkoholu. V minerálním závěru marně hledám odrůdově typické mandle (oprava, s provzdušněním a ohřátím dorazí i mandle). Je to úplně suché, strohé až přísné a vůbec ne „hédonistické.“

Předem se omluvím za prostořekost, ale s trochou nadsázky Panizzi letos udělali krásný, úplně suchý, minerální ryzlink z Porýní :-) Vernaccia 2021 byla pravý opak: nabušená ovocem a sluncem, příjemná a „hédonistická.“ Letos je to jako Vernaccia ze studeného roku (kdo byl v SanGi, ten ví, že nic jako studené léto tam není). Vlastně je to „víc Vernacccia“ po provzdušnění a ohřátí, kdy získá plnost. Vychlazená hned po otevření působí víc jako rýňák. Před několika týdny jsem psal, že loňská Vernaccia byla tak vynikající, že to Panizzi letos skoro jistě nedokáží zopakovat. Pokud jde o loňský opulentně ovocný projev, tak ne, letošní Vernaccia není tak příjemná a „pro všechny“ jako loňská, ale určitě stojí za ochutnání.