Každá změna nemusí být k horšímu, ale jako pravý Čech říkám, že může. Po několika letech jsem dnes zase zajel do San Guida v Bolgheri. V roce 2007 jsem tam byl poprvé a od té doby vždycky: ochutnat nový ročník Sassicaii. Předpokládám, že základní ponětí o Sassicaii má každý čtenář blogu. Je to největší legenda italského vinařství moderní doby, nedávno jsem tady linkoval videodegustaci k padesátému výročí počátku. V zásadě mě zajímají vína v úplně jiné cenové hladině, ale tohle byl pravidelný výstřelek, úlitba velkopanským choutkám. Decinka byla za dvacet EURO, většinou jsem to usmlouval na půldeci za deset. Povzbuzovalo mě ujištění, že každý ročník je (bez ohledu na pověst a vysokou cenu) krásně pitelný už jako mladý. (Na úvodní fotce je kaple San Guido z roku 1703, která stojí u odbočky silnice na Bolgheri.) 

Po několikaleté pauze jsem tam v pátek zajel a zjistil, že v San Guido se už degustace nedávají. A není to kvůli Covidu, je to tak nafurt. Můžete si objednat lahev k večeři (San Guido dál funguje jako osteria), ale turisty toužící ochutnat legendu odmítáme :-) Má to svou logiku: současná cena Sassicaii je 220 EUR, decka by tak vyšla na cca 32 EURO. Proč to rozlívat po třiceti, když to můžu rovnou zkasírovat za 220, žejo? Nechci vypadat jako staromilec a nic netrvá věčně, ale je to trochu jako Vančurův Konec starých časů…

V roce 2009 jsem narazil na Pergolaiu z místního vinařství Caiarossa (Riparbella). Sangiovese s malým přídavkem Merlotu a dalších odrůd, víno s překvapivým a netypickým projevem. Sangiovese má hodně kyselin a tříslovin, tradičně připravovaná vína s delší macerací byla robustní, maskulinní, rytířská jako středověké brnění vystavené na kamenném hradě. Pergolaie místní vinaři říkali „francouzské Sangiovese.“ O několik let později mi enolog a ředitel Caiarossy Dominique Génot, původem z Burgundska, vysvětlil, čím to je: zkrátil maceraci slupek na sedm dní. Od prvních sklizní byla Pergolaia lehká, snadno pitelná, hedvábná a sametová.

Hned druhý den po příjezdu do Toskánska jsem zajel do Caiarossy. Byla neděle, ale podle Facebooku otevřeno. Mladý someliér mi nalil Pergolaiu 2015 a já jsem opatrně nadhodil, že před lety mívala Pergolaia míň taninů. „Ano, my jsme to změnili. Teď je to klasické Sangiovese jako třeba Brunello.“ OK, Brunello pod dvacet EURO by bylo fajn, ale od Pergolaii nečekám Brunello, ale samet. „Dělá ta vína ještě Dominique Génot?“ zeptal jsem se. „On mi tehdy vysvětloval, že celý trik je v kratičké maceraci.“ Tak se ukázalo, že pan Génot odešel a má vlastní vinařství někde na jihu Francie a Pergolaia se teď maceruje tři týdny.

Pergolaiu 2015 jsem si nekoupil, to na mě byla zbytečně velká změna. Pergolaia 2016 byla vyprodaná, protože ji americký časopis Wine Spectator zařadil na dvacáté místo nejlepších vín roku 2020. Druhý den jsem ji objevil v baru v Ponteginori. Usoudil jsem, že  Američanům se líbí robustní, plná vína nadupaná tříslovinami, a že si ji radši nekoupím.

Pergolaia 2013 IGT Toscana, Caiarossa
13,5% alkoholu a biocertifikát, ve skutečnosti biodynamika od samého počátku vinařství. Stále klasická bordeauxaká lahev a etiketa s hlavou řeckého boha Dionýsa. Složení Sangiovese plus malý přídavek Merlotu a CS. Vzhledem je to světlá červená a silné mosty (smáčivost), na nose moc pěkné Sangiovese s ovocným projevem a parfémovým ostřím (alkohol). V chuti středně plné, pěkná šťavnatá kyselina, už v těle trochu zelených taninů. Poměrně čistý ovocný projev s višněmi, malinami a ostružinami, lehce taninový závěr. Vůbec to není taková rytírna jako Pergolaia 2015, jen je plnější a taninovější, než bývala 2007 a 2009. Myslím, že tam je trochu barikových sudů, přesněji mix všech možných sudů s výraznějším barikem. Taniny si říkají o delší archivaci, doporučil bych zkoušet za dva roky.