Po neděli se přiznám, začal jsem nový život. Nepřestal jsem pít víno, přestože přátelé vědí, že tak obvykle uvádím sdělení, že jsem skoncoval s alkoholem. Když řídím a někdo mi nabídne víno, je jednodušší to odmítnout s tím, že jsem úplně přestal, než vysvětlovat, že ani já nemám řidičák s vyjímkou. Začal jsem zase číst.
Začal jsem zase číst knihy. To by jistě nebylo nic výstředního od člověka, který se téměř živí psaním a týdně napíše několik článků (i když jen na blog, děkuju za připomenutí). Myslím si, že moderní doba nepřeje četbě knih. Když sedím na zahradě a chci si číst nebo když koukám na televizní fotbal, cosi mě nutí minutu po minutě kontrolovat, jestli se na Facebooku neobjevilo něco nového a jestli mi nepřišel nový e-mail s podzimní nabídkou slev na sekačky trávy, 50% sleva na hodinku v solárku nebo neodolatelná nabídka vín ze srbského (moldavského) vinařství. Co je urgentní nebývá důležité a naopak, ale vypořádat se s tím vyžaduje jiný druh soustředění, než který je nutný k četbě knih. Není jisté, jestli mi ta staronová záliba vydrží dlouho, ale v týdnu jsem přečetl několik knih a teď mám právě rozečtené dvě najednou, protože jsem si nebyl jistý, jestli tu první zase brzy nevzdám.
Kniha, kvůli které to píšu, je Fotbalová horečka Nicka Hornbyho. V minulosti jsem ji už dvakrát odložil, napotřetí se dostavilo nadšení. Před lety jsem ji věnoval synovi, když byl v počátečních letech hrdiny knihy a hrozilo, že propadne fotbalovému fandění. Darovat knihu čtrnáctiletému byl jasný omyl, co víc k tomu říct, než že já jsem pro ni nebyl dost zralý ještě v pětapadesáti. Ani jako prevence fandovství to nefungovalo. Syn sice nezačal fandit Arsenalu, ale dopadl mnohem hůř – fandí Spartě.
V Británii to byl bestseller. Nick Hornby popisuje svoje chlapecké dospívání jako metaforu proměn milovaného (či častěji nenáviděného) fotbalového týmu, jako zrcadlení opovrhované lidové zábavy s vtipem a důmyslností, a trapné okamžiky dospívání či celospolečenského vývoje (které tak nesnáším v českých filmech) podává s nadhledem a vtipem, takže nakonec přijmete, že to nebylo tak strašný a i ta trapnost k tomu patřila.
Jen pro ilustraci, kdyby byl to psal autor dnes a byl Čechem, musel by to psát z pohledu fanouška Sparty. V takovém případě by asi napsal, že loňské posílení Sparty jedenácti zahraničními hráči sice navýšilo rozpočet klubu na miliardu ročně a nepomohlo zajistit účast v žádné evropské pohárové soutěži, ale snadno vybojuje okamžitý návrat z druhé ligy, kam se Sparta zdá směřovat.
Omlouvám se Sparťanům za amatérský pokus o převedení Hornbyho do domácích poměrů. Ještě víc mě láká představa hornbyovské parafráze Fotbalové horečky do světa vína a hlavně fanoušků vína. Zanícené diskuse o nejlepším moravském vlašáku jako parafráze kapitol o Hornbyho fandění čtvrtodiviznímu Cambridge United, obíhání pražských degustací jako paralela s opakovaným selháváním Arsenalu v anglickém poháru a amatérské nákupy vín z německých, britských a španělských e-shopů s vínem jako Hornbyho komentáře o každoročních zklamáních z posil Arsenalu, které se buď pět let před přestupem nebo rok po něm proslavily v úplně jiném týmu, ale v Arsenálu si ani nekoply.
A úplně navrch podobnost mezi Hornbyho obdivem k prvodivizním fotbalistům a úctyplným vztahem nás amatérů k profesionálním someliérům. Ten příklad strašlivé nespravedlnosti celého světa, esence pocitů a příběhů tolika lidí, kteří se vínem zabývají se špičkovým nasazením, ale přitom to nikdy nedotáhnou ani na pozici someliéra v blbý restauraci, která má na všech stolech bílý ubrusy a každý týden ji zaváží laciným vínem vinař z vesnice s exotickým jménem Rakvice, Šakvice nebo Milotice. Není to lehký, když ten someliér sice nemá žádné z vašich draze zaplacených zkušeností, ale má něco, co vy nikdy nebudete mít: dvacetileté mládí, výuční list v oboru číšník a pětidenní someliérský kurz u českého dovozce Prosecca. Takže s vámi bude při návštěvě restaurace zasvěceně rozmlouvat o Proseccu, aby ukázal, že se vyzná. Tvl Prosecco!
Tolik o knize, kterou asi nikdy nenapíšu… ale stejně jako Hornbyho Fotbalovou horečku by mě bavilo ji číst.
Prosecco v nových Skleničkových bedýnkách fakt nenajdete, jen poctivé moselské sekty s tradičním druhotným kvašením v lahvi a dvěma roky ležení na kvasnicích. Navíc tři břidlicové Pinoty Noir (Spätburgunder) a dva suché moselské Rieslingy. Naslouchete šumu! Podrobnosti jsou tady a přihlásit se můžete tady.