Nedělní letní počasí bylo záminkou k otevření památeční lahve. Vždycky je něco poprvé a něco naposledy, tak jsem vytáhl poslední láhev toskánského Castello Ginori 2010 z vinařství Marchesi Ginori Lisci. V počátcích Komunitních bedýnek to byl cenový i kvalitativní vrchol toho, na co jsem si jako dovozce troufal. Myslím, že od té doby byl tenhle vrchol několikrát překonaný, ale abych to neshazoval: první dojmy z degustace po letech byly dobré.    

Montescudaio DOC je téměř neznámá apelace u etruského pobřeží Toskánska. Před lety jsem navštívil nadpoloviční většinu místních vinařství a ochutnával vína vesměs s majiteli nebo vinaři. Následně jsem se sám pasoval na největšího žijícího odborníka na tuhle oblast. Protože Montescudaio DOC nikdo nezná, tak nikdo nic nenamítal (dokonce ani v Čechách ne, a tady žijí odborníci úplně na všechno). Montescudaio DOC vzniklo někdy v roce 1999 a v pravidlech je inspirované sousední apelací Bolgheri. Po roce 1999 zaznamenalo bouřlivý rozvoj, který se dá ukázat i na tomto víně. Když jsem ho našel poprvé, byla to směs Cabernetu Sauvignon a Merlotu. Přišel nový, francouzský ředitel vinařství Ken Lenzi a změnil složení všech vín, z vlajkové lodi Castello Ginori udělall čistý Merlot. Když po několika letech odešel, nový ředitel začal přidávat nově vysazený Syrah. Ještě na jaře 2016 jsem byl ve vinařství a Castello se Syrahem ochutnával. Nové Castello se mi líbilo, ale z mnoha praktických důvodů zatím z nákupu sešlo. Je to škoda hlavně proto, že když už jednou jsem největším expertem na nějakou italskou denominaci, měl bych se toho držet a neztrácet čas s Vernacciou di San Gimignano nebo Vino Nobile. Ve Vino Nobile nebo Chianti Classico se už vzhledem k věku největším expertem nestanu.

Castello Ginori Merlot 2010 DOC Montescudaio, Marchesi Ginori Lisci
Jaké je Castello po šesti letech? Tak především celokorek drží jako zlatý zub, beze stopy promáčení. Ve skleničce je temně rudá neprůhledná barva se světlým okrajem, nejspíš lahvováno bez filtrace. Ve vůni trochu vystupuje alkohol (14%), je lesně ostružinová, zralá až do džemových tónů, toskánsky horká a lehce zemitá. V chuti čistý nástup s pěknou kyselinou, nesenou lesními plody, slušná harmonie, hodně dřeva v těle a taninový závěr. Zřejmě skutečně lahvované bez filtrace, koncentrované a hodně tříslovinové (z hroznů i za sudu). V zásadě má víno stejný nebo podobný projev, jak si ho pamatuju z doby před pěti lety, ovoce je hodně potlačované zemitými a tříslovinnými tóny. Je to dobře (víno se nezkazilo a drží v čase) a je to i špatně (nikam se výrazně neposunulo, nezjemnilo se). Díky závěrečným taninům zůstává drsný či hrubý dojem.