Otevřel jsem si franckou milerku z Randersackeru od Suchých Schmittů. Od roku 2017 o ní píšu jako o nejlepší milerce vůbec (z těch, co znám). Letos mi to zkomplikovala vynikající milerka od Horsta Sauera (je v červncové bedýnce), která Schmitty překonává svěžestí a energií, ale celkový dojem a harmonie je asi stále o kousek lepší ve prospěch Schmittů. Chtěl jsem k tomu napsat hlubokomyslný úvod á la TOP 10 nejvíc podceňovaných vín, ale po dvou větách (a dvou degustačních locích milerky) jsem toho nechal.
Seznam svých oblíbených tekutých radostí rád napíšu, ale nechce se mi truchlit nad tím, že ta vína jsou podceňovaná. Bylo by to pokrytectví a tomu je lepší se zdaleka vyhnout. Už přes deset let se snažím hledat vína s (relativně) nízkou cenou a vysokou kvalitou, něco jako hodně muziky za málo peněz. Přece nebudu dělat, jak mě trápí, když nakonec takové skutečně najdu. Zajet do Burgundska pro lahev bílého za 200 EURO může každý, kdo má 200 EURO a je ochotný je utratit za jedinou lahev. Takové víno bude skoro jistě výborné, ale já bych raději utratil 200 EURO za 21 lahví něčeho dobrého. Tak schválně, kde se takové víno najde?
1. Beaujolais. Když už jsem se v předchozím odstavci otíral o Burgundsko, musím začít v Beaujolais. Je to necelých sto kilometrů na jih z Côte d’Or, ale je to úplně jiný svět. Báječná červená vína za 10- 15 EUR a občas se najde i vynikající Chardonnay deklarované jako Beaujolais Blanc. Za mě prvotřídní tip na letní dovolenou.
2. Frankonie, Německo. 400 kilometrů z Prahy, vynikající Silvanery a občas i skvělý Müller-Thurgau a Riesling. Všechny odrůdy prokvašené dosucha a s podobným čistým slano-kyselým projevem. Dnešní milerka od Schmittů v roce 2017 stávala pod 6 EURO, tady je svět ještě v pořádku.
3. Katalánský Montsant a Španělsko vůbec. Kdo pamatujete družstvo z Capcanes a jejich čtyři Garnáče po 300 korunách, tak to nemusím vysvětlovat. Kamarád byl na vinařském zájezdě v Rioja a dostala ho barikovaná vína ze stoletých výsadeb s cenovkou do 15 EUR. Španělsko je daleko a doprava prodražuje dovoz, ale je možné, že o Španělsku máme málo informací a Španělsko viděné ve Španělsku se hodně liší od Španělska nazíraného z Čech.
4. Vernaccia di San Gimignano. Když jsem v roce 2003 Sangi objevil, stávala Vernaccia do sedmi EURO maximálně. Dnes soutředěným marketingovým úsilím posiluje k deseti, ale průměr je stále odhadem kolem 7-8 EUR. Je tam spousta průmyslové produkce, ale i ta se dá pít.
5. Vermentino di Sardegna. Navíc se Vermentino pěstuje po celém ligurském pobřeží, ale tím to nekončí! Pecorino, Verdicchio, Passerina a o kousek jižněji Falangina a spousta dalších báječných bílých. Ve střední Itálii Grechetto a další. Nedivil bych se, kdyby spousta dalších italských vín zůstávala neznámá, protože se vypije přímo na místě.
6. Na závěr by to chtělo červené víno a pokud možno ne z Itálie. Sorry, ale první co mě napadlo, byla Barbera. Piemontská odrůda s celou škálou vín od jednoduchých nerezových lacáků na každodenní pití až po mohutnější barikovaná vína, ale většinou za velmi přijatelné ceny.
Jestli vás napadnou další příklady, podělte se v komentářích. A teď k vínu, které posloužilo jako záminka. Pět kilometrů od francké metropole Würzburgu je Randersacker obklopený viničními kopci obrácenými k řece Mainz. Jedním z těch kopců je i Ewig Leben.
2019 Müller-Thurgau Randesacker Ewig Leben kabinett trocken, Trockene Schmitts
Klasická francká placatka čili Bocksbeutel a šroubovací uzávěr. Světlá citronově žlutá barva, na nose zralé citrusy a žluté ovoce, svěžest a harmonie. Středně intenzivní. V chuti úplně suché s parádním nástupem kyseliny, středně plné (s ohledem na odrůdu, takže přesněji tenké až středně plné), citronově jablíčkové v těle s lehce nahořklým projevem jablečného jádřince. Dlouhé, harmonické a projevem hořko-slané, že se vnucuje myšlenka na párování se slanými jídly. Podle vinaře Bruno Schmitta jde o 40+ let staré výsadby a je to znát na projevu, který se koncentruje na slané a kyselé chutě a úplně opomíjí atraktivní primární ovoce. Bez ústupků trhu nebo popularitě, naprosto seriozní víno. Ovocnou milerku s nabušenou primární aromatikou dělají Schmittové taky, ale z mladších výsadeb. Letos je to hodně výrazné i vyšším alkoholem (12,5%, myslím že napoprvé jsem v roce 2017 měl MT s 11,5%). Na druhou stranu je to hodně „francky“ strohé víno a rozumím tomu, že většina konzumentů slyší víc na image Chardonnay nebo Tramínu než na milerku.
Nabízelo se zahrnout do seznamu nedoceněných vín i moselské ryzlinky, ale ty už ve skutečnosti slavné jsou, jen mají výborný poměr kvality a ceny. Připomínám nabídku srpnového dovozu ryzlinků moselského vinařství Karl Erbes z vynikajícího ročníku 2017. Podrobnosti jsou tady, přihlásit se můžete tady.