Dnešní blog by se dal zhustit do jediné otázky a ta by mohla znít, balíte na dlouhé cesty raději dlouho předem nebo na poslední chvíli a najednou? Po hojných zkušenostech (Raymond Chandler by o tom napsal povídku Cestování je můj denní chleba) jsem se rozhodl pro balení na poslední chvíli, protože balit na týdenní dovolenou u moře týden předem končilo tím, že jsem vezl desatery ponožky (s nulovým využitím) a patnáctery spoďáry (prostě jsem před odjezdem přidával do kufru protože co kdyby…). V zásadě to fungovalo, jen jsem po návratu domů zažíval pocity marnosti nad hromadou nevyužitých věcí. Naopak zapomněnky přináší drobné zisky jako zkušenost, že spoďáry v Itálii stojí 3,90 E a manšestrové džíny, které z ČR zmizely před deseti nebo patnácti lety, stojí 30 E. Mám troje nové manšestráky a o spoďárech pomlčím, ale slečna v obchodě v Ponteginori si už pamatuje moji velikost.

Rozhodl jsem se pro balení na poslední chvíli, ale to vůbec neřeší otázku, co je lepší. Názorně to ukázala čtvrteční cesta do toskánských Macantic. Pro italskou kamarádku Angelu jsem dlouho předem zabalil a několikrát zkontroloval čtyři krabice moselských ryzlinků od Erbese, ale než jsem si večer vybalil věci, hlásila mi, že jich správně mělo být pět. Přitom jsem zjistil, že jsem ve čtyři ráno doma zapomněl nabíječku k notebooku, takže mám na ráno další úkol. Balení předem – balení na poslední chvíli 1:1.

V dalších dílech cestovatelského blogu, pokud seženu nabíječku, chci vyvracet rozšířený omyl o tom, jaké terno je byt v Itálii 300 metrů od moře. Představte si, že se 17. ledna vrátíte do bytu a najdete na sušáku v ložnici ručník, do kterého jste se utírali 18. prosince, úplně mokrý. Další dvě osušky ve skříni taky mokré. Nevím, co s tím, blízké moře dominuje. Zatím mě to bude stát večeři. Pozval jsem na pizzu kamarádku, co bydlí kilometr ode mě. Musím nutně vyzvědět, jak tady suší ručníky.

Na závěr poznámka k věci, tedy k tématu blogu. Greco di Tufo 2022, Feudi di San Gregorio, které jsem tady poslední dva roky vychvaloval, vykazuje první známky nazrávání. Ustupuje mladická kyselina a ovoce, dopředu se dere koření na úkor ovoce. Musím se pochválit, nechal jsem v prosinci láhev v ledničce a v lednu jako bych ji našel! Bavilo mě mladé, teď ne, protože jsem utahaný po třinácti hodinách za volantem čekal to samé, mladé Greco, ale na konci pití to bylo zajímavé: jak se to bude vyvíjet dál? Tohle víno má určitě naděleno na delší život, ale neumím odhadnout, jestli se bude vyvíjet (k lepšímu) rok, dva nebo pět. Čím víc se zotavuju po namáhavé cestě, tím víc se s Grekem smiřuju a víc mě baví. 

P.S. Druhý den odpoledne jsem sehnal nabíječku, ať žije globalizace! Pokud jde o balení na cestu, zřejmě je skutečně lepší balit na poslední chvíli.