Hned dva bloggeři z opačných konců spektra se o víkendu nezávisle na sobě shodli na tématu. Jamie Goode vytáhl proti abůzu stobodovky a proti Kritikům (sám hodnotí vína jako předseda komise na IWC a těžko bych vzpomínal, kdy dal supermarketovému vínu pod 90 bodů). Alfonso Cevola, básník wineblogů, to pojednal poetičtěji:

Můj zákazník má zákazníka, který si chce naplnit sklep víny hodnocenými 90+ bodů. To dnes není nic těžkého, když profesionální krtici rozdávají 90ti bodové recenze jako Santa Klaus v nákupním centru bonbóny…. Můj zákazník má zákazníka, který chce sklep plný vynikajících vín a to je skoro jako sebevražedný atentátník, který věří, že na něj v ráji čeká 72 panen.

Sám jsem zveřejňování skore ve stobodovce na blogu dlouho odolával. Odhodlal jsem se k němu až v poslední době díky dvěma zkušenostem: přesvědčil jsem se, že slovní popis bez bodového hodnocení může mást. A hlavně jsem se ujistil a průběžně ujišťuju, že naštěstí dávám stejné body naslepo i se znalostí vína. Psal jsem o tom už tady.

Všichni se vymezujeme vůči Robertu Parkerovi, který dokázal zbláznit Ameriku (a potom i celý svět) stobodovkou. Nepochybuju o tom, že všichni Parkerovi kritici mu ve skutečnosti podvědomě závidí jeho vliv: podle Parkerových bodů rostou prodeje, kolísají ceny. Vinaři oslavují nebo nadávají. Těžko pochybovat o Parkerově vlivu, spíš pochybuju o tom, že o takový vliv usiloval, že takovou kariéru plánoval, že si to v začátcích vůbec dovedl představit. Když už se dokázal dostat na vrchol, mnoho dalších zjistilo, že mají stejně jasné názory na víno (a nejspíš mají pravdu) a přáli by si taky mít takový vliv na masu čtenářů a zákazníků, ale bez toho, aby roky rozesílali faxy s bodovým skóre a stručnými degustačními poznámkami, bez roků dřiny s nejistým výsledkem. Ufff…

Ale k věci: taky věřím na příběhy a na to, že víno, ke kterému máte vztah, chutná víc, než neznámé víno s visačkou 95 bodů. Jenže takové příběhy můžete vyprávět jen lidem podobně naladěným, s podobnou životní zkušeností, jakou má vypravěč, a s podobnou znalostí světa vín. Všem těm, kdo se ve víně orientují podle jiných věcí než sám vypravěč, pomůže stobodovka. Uvědomil jsem si to mnohokrát při kontrole vlastních článků a uvědomuju si to často, když po sobě čtu papíry s hodnocením vína na soutěži. Často mívám u vysokého hodnocení samé negativní poznámky a u nízkého skore spoustu chvály. Je to prosté: já sice vím, že to víno je slabé nebo přinejlepším průměrné, ale stále hledám všechny plusy, abych mu za něco mohl hodnocení zvednout. Zrovna tak si u hodnocení přes 90 bodů zapisuju všechny pochybnosti a nedostatky a sám se sebou diskutuju, jestli je správné zrovna teď dát 92 bodů. Pro čtenáře, který tohle všechno neví, funguje nejlíp skóre ve stobodovce, které chválu i výhrady zařadí do správné kategorie.

Stobodovka bez slovního popisu je k ničemu. Ale slovní popis bez bodového hodnocení může být zavádějící, pokud čtenář i autor nemají stejnou zkušenost a jazyk. Věřím, že stobodovka s popisem dohromady může fungovat lépe, než jedno bez druhého.

A co vy? Zajímá vás u vína bodové skóre? Je to pro vás vodítko nebo zbytečnost?