Dnes jen průlet fotkama ze středeční degustace Italsko-české obchodní komory v Paláci Žofín. Na první fotce večerní pohled ze Žofína na Národní divadlo. Že to k degustaci nepatří? Ale patří, jako střípek k téměř dokonalé organizaci. 35 vinařství ze (skoro) celé Itálie.   

Z italských regionů byla nejvíc zastoupená Apulie (13 vinařství), díky pozvání jednoho z nich jsem se na degustaci dostal. Ciro Matichecchia z vinařství Cignomoro přivezl (mimo jiné) Primitivo di Manduria z osmdesátileté vinice, kterou vysadil jeho dědeček. Potom ho odveleli do armády, bojoval ve druhé světové válce v Africe a byl zajat. Když se válka přelila do Itálie, bombardování mu zničilo dům a zabilo manželku. Strávil deset let v anglickém zajetí a po propuštění zjistil, že mu nezůstalo nic než ta vinice. Tak začal znova, všechno obnovil… ale Primitivo di Manduria „80“ je skvělé víno, které obstojí i bez téhle legendy. Koncentrované, vyzrálé v ovocném projevu, harmonické, super.

Azienda Agricola Tosi z Lombardie. Hnala mě zvědavost, na degustačním seznamu měli tři Pinoty Nero. Sekt, roséčko a jako poslední tiché víno, Theremin. To bylo vynikající, světlé ve vzhledu, s nízkým alkoholem, ne moc koncentrované, hladké, dobře pitelné. Úplný protiklad moderních koncentrovaných Pinotů s vyšším alkoholem, velká radost!

Šesti vystavovateli byl zastoupen region Marche a třemi u nás téměř neznámý region Molise. Snažil jsem se toho využít a rozšířit si obzory. Přijeli vesměs malí rodinní výrobci, ale obecně měli výborná vína. Šel jsem hlavně po bílých, ale našel jsem výborné vzorky i mezi červenými.

Gabriele Villani, Tenuta Musone (Marche) a 22 hektarů odrůdy Verdicchio. Čtyři bílá z Verdicchio byla prostě skvělá. Výborná kyselina (neodbourávají jablečnou), mineralita, čistota. Kvalitou vymazávají burgundské šardonky, a to ani trochu nepřeháním. Na ceny jsem se ani neptal, ale předpokládám, že jsou nanejvýš na polovině burgundských. Tady je svět ještě v pořádku.

Tiziana Gobbi, Poderi dei Colli, 50 hektarů vinic v Marche. Pan Sklenička zažil radostnou extázi z minoritních odrůd, dvakrát Pecorino a dvakrát Passerina, z toho jeden sekt. Pecorino jsem měl už v Komunitních bedýnkách v roce 2012. Jak jsem psal o odstavec výše: čistota, výborné kyseliny, pitelnost.

Gianni Formizzi, Azienda Agricola Romagnoli Renato z Marche. Bavilo mě nejen jeho Verdicchio Cantus Masa, ale i víno z dosud neznámé odrůdy Lacrima di Moro. Dovézt jeho plné ovocné Verdicchio, selsky jednoduché Rosso Piceno, ovocné kořenité Montepulciano a Lacrima di Moro s patnácti procenty sušených hroznů (metodo passito) by mě bavilo, ale nevím, jestli by se našlo dost zájemců o podobné málo známé odrůdy. Ještě že si o těch vínech můžu psát a soukromě je ochutnávat :-)

Poslední ukázka z mnoha, Monte Torto (Marché). Měli společný stolek s vinařstvím Fratelli Politi, tak budu stručný, abych některá vína špatně nepřiřadil. Pět hektarů červených a jeden hektar bílých, vyhražený pro Fiano. To sice do Marché moc nepatří, ale vinař si ho oblíbil a mně se líbilo, stejně jako Verdicchia od Fratelli Politi. Fiano od Monte Torto kulaté v chuti, hodně expresivní, ale příjemné, Verdicchia od Politi spíš minerální a ovocná. Jak už jsem psal, sbohem Burgundsko!

Jen pro uvedení do souvislostí, které tady v Čechách milovníkům vína chybí ze všeho nejvíc: když jsem byl v roce 2003 poprvé v Itálii, bylo tříeurové Verdicchio v ohavně tvarovaných brčálově zelených lahvích výplní supermarketových regálů a s trochu vyšší cenou i regálů na benzinových pumpách. Potom přivezl Markuzzi do Čech Verdicchia od Villa Bucci, kteří rozpoutali revoluční pokus o rehabilitaci až renesanci Verdicchia. Dnes už asi mají v Marché spoustu následovníků a podle středeční žofínské degustace to byl velký úspěch, navíc ve velmi příjemných cenách. Zatím jsem se držel na západním pobřeží Itálie, ale bílá vína z Marche mě stále víc lákají.