S víny Josefa Valihracha jsem se zatím míjel, v prostoru i ve skleničce. Při jediné průřezové degustaci v Praze, konané po prvním vítězství ve Vinaři roku, jsem vína prostě neocenil a vítězství v soutěži nepochopil (nebo naopak, nepochopil a neocenil?) Darovanou Frankovku jsem otevřel hned druhý den a báječně překvapila.

Napřed to nejslabší, etiketa. Moderního na ní není vůbec nic a z toho tradičního si vybírá to nejhorší. Romantizující obrázek by se líbil mojí babičce (ale ta neměla ráda víno) a font, který už nikdo nepoužívá a navíc vypadá neuspořádaně. Brrr! Při výběru vína lépe zavřít oči, potom už je to mnohem lepší.

Víno má poctivou světlou barvu, jiskrný rubín s oranžovým okrajem. Vůně je tlumená, nazrálá odrůdová, příjemně jemná, v současné době výrazných barev, titulků a chutí skoro až starosvětsky jemná. V chuti úplně suché, s odbouranou kyselinou, ještě znatelným vlivem sudu. Lehké, jemné, s uhlazenými peckovinami, dlouhé. Svádí k podcenění lehkostí a jemností, ale s 12,5% alkoholu je to hodně příjemné pití.