Večer se udělalo slunečno a já jsem si udělal radost. Otevřel jsem si víno z nejvýznamnější italské odrůdy, odpověděl na pár italských e-mailů a začal plánovat příští týden. Kterou italskou odrůdu považujete za nejvýznamnější?  

Ze dvou nebo tří stovek pěstovaných odrůd si místní nejvíc považují Sangiovese. Trebbiano d’Abruzzo od Valentiniho sice před několika roky překvapivě vyhrálo několik anket o nejlepší italské víno, na severu možná přísahají na Nebbiolo a znám pár senzačních vín z Cabernetu Sauvignon, ale to nic neváží. Rozsahem výsadeb (myslím) vede Sangiovese, pěstuje se nejvíc na škále sever-jih, ale hlavně k němu mají domorodci velký citový vztah. Když jsem o tom poprvé psal, nazval jsem to dokonce identifikací. Degustace v toskánském Montecatini Val di Cecina se konala v garáži (doslova! viz fotka), ale someliéři byli v plné parádě, ve smokingu a s Tasteviny zavěšenými kolem krku. Návštěvníci představovali barvitý italský venkov jak z Felliniho filmů. Jeden postarší návštěvník ochutnal víno a zeptal se na odrůdu. „Sangiovese,“ řekl mu someliér věcně. „Sangiovese!“ vykřikl návštěvník a z intonace to bylo všechno jasné. Sursum corda, přichází Sangiovese! To je jasné, že je víno dobré, když je ze Sangiovese! Tu identifikaci s místní odrůdou jsem Italům záviděl, na Moravě nic takového nebylo (když pominu několik vinařů, kteří na koštu v Tvrdonicích přísahali, že nejlepší místní odrůda je Bago alias Charvát. Tak určitě…)

To byl rok 2003, moje první cesta do Itálie. Nechci se opakovat, ale už si nepamatuju, jestli jsem to už vyslepičil nebo ne. Na první italskou dovolenou mě přemluvila manželka. Byl jsem vůči Itálii tak skeptický, že jsem v duty-free shopu na hranicích koupil litrovku koňaku a několik lahví australských a kalifornských vín. Fakt jsem nevěřil, že by se v Itálii dalo sehnat nějaké dobré pití. První Austrálii jsem vypil na hotelu a ostatní lahve skončily ve výlevce. Od té doby si už do Itálie víno nevozím, naopak jsem už pár palet vína přivezl a těším se na další.

Pokud jde o Sangiovese, je to úplná věda. Nedosti na tom, že je základem tří velkých vín. Brunello di Montalcino, Chianti Classico a Vino Nobile. Pěstuje se po (téměř) celé Itálii od provincie Emilia Romagna až po Puglii (nepřekvapilo by mě ani na Sicilíi, ale na žádné si teď nevzpomínám). Když se v druhé polovině dvacátého století zdálo, že pověst Chianti zničí laciné supermarketové baňaté flašky opletené slámou, Italové šlápli do pedálů. Několik desetiletí běžel na vinařských a zemědělských univerzitách vědecký program mapování geologického složení vinic. Současně s ním další program selekce klonů Sangiovese. Omlouvám se, že nebudu pro text na blogu ověřovat všechny údaje a dám to zpaměti, ale myslím, že velkou roli v tom sehrála rodina Biondi-Santi, na jejichž vinicích se klony uchovávaly a testovaly. Výsledkem bylo dobře podložené doporučení pro pěstování jednotlivých klonů Sangiovese v konkrétních lokalitách, na konkrétních podložích. (Že vám to připomíná něco z reálií moravského vinařství? Samozřejmě že ne, kdepak!)

Sangiovese v Itálii kraluje. Nejen největším rozsahem výsadeb a vědeckými podklady pro pěstování, ale hlavně v srdcích Italů. Žádná z více než sedmdesáti moravských odrůd nemá srovnatelné postavení v očích konzumentů. Taky je to první odrůda, u které jsem dával v porotě soutěže 96 bodů ze sta (Brunello), odrůda s velkou tvorbou kyselin i tříslovin, odrůda, ke které se rád vracím. Zrovna letos, kdy jsem ujížděl na Gamay, mě dohnala. Toskánské Sangiovese je protipól Beaujolais: tropickým projevem (z Beaujolais cítím chladný Sever), důraznými taniny i kyselinou. Harmonie odrůdy a místa původu je to, co dělá klasické vinařské regiony velkými: u dobrého Brunella nebo Chianti Classico (nebo Morgonu) se nespletete. Jasně poznáte odrůdu i region.

Zatím je to jen mlhavé, ale příští týden bych mohl mít volno. Láká mě Itálie, tak jsem si otevřel jedno z posledních Vino Nobile z loňské zářijové bedýnky. Ve skutečnosti jsem přemýšlel spíš o Vernaccii di San Gimignano a o Umbrii s jejím Trebbianem Spoletino a Sagrantinem, taky jsem myslel na zářijová vína Marchesi Ginori Lisci. Potom jsem našel ve sklepě poslední krabici z Gracciana a ejhle, podle mě ta vína měla senzační poměr kvality a ceny. Třeba to vůbec nevyjde, ale klasické chutě Sangiovese jsou jako ta kotva, která drží, ale netáhne ke dnu.

Vino Nobile di Montepulciano Riserva 2011, Tenuta di Gracciano della Seta
Rudočerná barva drahých holandských růží a silná smáčivost na stěnách skleničky.  Horká kořeněná vůně Sangiovese (kmín a exotika) s dotekem luxusu, svěží a vzrušující. V chuti už se přetahuje mládí s ohlazeností, pěkná kyselina, horké tělo s vyšším alkoholem (14,5%), tenké třísloviny a kořenitý závěr. Krásně dlouhé. Je teprve na začátku doby, kdy se dá pít, ještě pár let by se mohlo zlepšovat. Už teď s nastupující elegancí, ale taky s lehkými těkavkami v závěru chuti. Prostě něco pro milovníky klasiky i experimentátory :-)