Na horňáckou písničku z titulku si někdy vzpomenu, když se snažím slovy převyprávět víno, které mám rád. Dobře to kdysi vyřešila Alice Feiring (jinak mám sklony s ní nesouhlasit, ale tohle napsala pěkně:) Co hledám ve víně? Hledám Lva Trockého a Philipa Rothse, Chaucery a Edith Whartonové světa vín. Očekávám, že moje vína budou vyprávět dobrý příběh. Očekávám, že budou přirozená a především, stejně jako od svých přátel, očekávám, že mi budou říkat pravdu, i kdybychom se kvůli tomu měli pohádat… (ještě to pokračuje, ale přečtěte si to sami, v originále je to lepší).      

Nemám to tak vyhrocené jako Alice Feiring. Mám rád dobré příběhy a přirozená vína, která mluví pravdu o svém původu, ale nepotřebuju to tolik vyhraňovat. Nepotřebuju, aby vinař byl biodynamik, abych ve víně poznal celý vesmír a planetární vazby. Stačí mi, když je dostatečně ohleduplný k půdě a když v jeho vínech poznám tradici, odrůdu a místo původu. Stačí mi klasika, toskánské Chianti Classico nebo piemontská Barbera jako vyjádření odrůdy a regionu, a nemám moc rád vína, ve kterých polyfenoly z přeextrahovaných slupek zakrývají odrůdu i původ vína a mnohonásobně trumfují síru v průmyslových vínech, pokud jde o podíl na chuti. Sauvignon ze Sancerre nebo burgundské Chardonnay je pro mě jako renesanční kánon krásy, a víno od špičkového výrobce jako socha od Michelangela nebo freska od da Vinciho.

Nehledám Lva Trockého, Verdiho ani Hammetta světa vína. Stačí mi, když víno samo je svého druhu Skleněný klíč nebo úvodní pochod z Aidy. Jsem úplně spokojený, když za dobrým vínem s dobrým příběhem najdu vinaře, se kterým si můžu rozumět a mám s ním i lidsky něco společného, ale už to nemusí být rovnou tvůrce světové revoluce. Dějiny umění nás zásobují příklady dokonalých uměleckých výtvorů, jejichž tvůrci byli v soukromí pazdráti a vůbec existence, vybízející spíš k omluvě přírodě než k obdivu, takže kladu víno na první místo, daleko před jeho tvůrce. Ale někdy mě víno chytne a nepustí, a jsem zvědavý na vinaře, který stojí za ním.

Praktická odbočka aneb proč to píšu.

Od konce července mám připravenou toskánskou bedýnku. Je to srdeční záležitost, mám Toskánsko rád a těším se, že si toskánskou bedýnku zopakuju, jenže! Už dva měsíce se mi nutkavě připomíná jedno výrazné víno. Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak se vracím ke slovinskému Burja bela 2011, psal jsem o něm tady. Primož Lavrenčič ho vyrábí ze čtyř bílých odrůd v biodynamickém vinařství Burja ve Vipavském údolí. Tohle víno má spoustu vlastností, o kterých jsem v předchozích dvou odstavcích psal s despektem. Neznám Slovinsko a Vipavu, ale nemyslím si, že by to bylo úplně terroirové víno, vystavující na odiv tradici, odrůdy a původ. Hodně se v něm prosazuje vinař – tvůrce. Je to pro mě trochu kontroverzní víno, zároveň nesmírně přitažlivé a silné. Vyrobené s delší macerací slupek, ale není to žádný oranžádový experiment. Myslím, že vinař dokonale balancuje mezi extrémy s přesnou představou toho, co a jak chce dosáhnout – výrazné a osobité víno, částečně ukotvené v tradici, určitě v mnohačetné harmonii mezi základními složkami, divočina průběžně korigovaná Stvořitelem i tvůrcem..

Moc rád bych to víno přivezl do Čech. Mám s tím dva drobné problémy. Burja bela je tak výrazná, že se k ní do Komunitních bedýnek budou těžko vybírat další vína. A nejsem si jistý, jestli kombinace výrazně osobitého biodynamického vína, slovinského původu a vyšší ceny (asi 520 Kč) víc účastníků přitáhne nebo odradí. Přiznávám se k podobné ctižádosti jako u loňských Cabernetů Bernarda Baudryho, ale jestli na biodynamickou divočinu nejsou zájemci, je tu dost jiných vín…

Jak to vidíte vy? Jste zvědaví na slovinskou Bílou Bouři? Jestli ano, odložím Toskánskou bedýnku na přelom září a října. Připravil jsem kvůli tomu malou nezávaznou anketu a budu rád i za odmítavé hlasy. Můžete to samozřejmě napsat i do komentářů pod textem nebo do ankety tady.