S Arnaldem Spitalerim jsem se setkal jen na půl hodiny, stihli jsme přechutnat čtyři vína a probrat historii vinařství. Historie je úctyhodná, současná vína za ní nijak nezaostávají a dostojí očekávání, které s sebou nesou.   

V roce 1855 baron Felice Spitaleri di Muglia vysadil na svých pozemcích pod Etnou bordeauxské odrůdy Cabernet Sauvignon, Cabernet Franc a Merlot. Musel kvůli tomu zterasovat černou vulkanickou půdu v nadmořských výškách mezi 800 a 1000 metry. Na staré fotce dnes ukazují sto kilometrů dlouhé kamenné zdi, podpírající terasovité vinohrady.

Castello Solicchiata byla první italská bordeauxská směska, vyrobená podle francouzského vzoru. První ocenění získala na londýnské výstavě v roce 1888, potom Zlatou medaili v Palermu 1889, následovala ocenění z Vídně (1890), Berlína (1892) a Bruselu (1893). Baron Spitaleri byl jmenován oficiálním dodavatelem italského krále. Následně byl prvním, kdo na Etně lahvoval Pinot Noir a udělal první krok k zavedení vín, kterým se dnes říká Etna Rosso. Dnes jsou to směsi ve kterých převládá odrůda Nerello Mascalese, ale Arnaldo Spitaleri mě zaskočil informací, že před sto lety 70% těchto vín tvořil Pinot Nero. Nedosti na tom, firemní brožura uvádí, že baron Spitaleri byl jedním z prvních italských pěstitelů Champagne (!) se sektem pojmenovaným (vtipně, když to domyslím) Etna. Až doma jsem zjistil, že současné etikety vinařství důsledně zachovávají styl původních starých etiket. Fotka současného Boschetto Rosso, kterou jsem měl na blogu minulý týden, vypadá podobně, jako vypadalo Boschetto Rosso v roce 1890 (horní obrázek z webu vinařství). Neměl jsem pocit, že by byla nějak nemoderní nebo nedostatečně aktuální. Naopak mi imponuje, jak se vinařství drží tradice.

Spitaleriho vinařství není žádný malý podnik, výsadeb s Pinotem má 25 hektarů, vinice pro bordeauxské Castello Solicchiata mají dalších 60 hektarů. Všechna čtyři vína jsou klasifikovaná jako IGT Sicilia.

Sant’Elia 2010, IGP Sicilia, Castello Solicchiata. Temnější a plnější pinotová barva, vůně hodně důrazná, koncentrovaná a plná, ale typicky odrůdová. V chuti suché se slušnou kyselinou, švestky, třešně, ale i rybíz, všechno s projevem hodně zralého ovoce. Hodně pestré, minerální a koncentrované, podle pana Spitaleriho je za koncentrací vulkanická půda na Etně. Trochu taninů v závěru a výrazně dlouhé v dochuti. Z vinic ve výšce 1200 metrů nad mořem a dva roky v barikovém sudu.

Boschetto Rosso 2010, IGP Sicilia, Castello Solicchiata. Pinot Nero z vinic ve výšce 1000 metrů nad mořem, taky dva roky v barikovém sudu. Barva hodně plná, výrazná, rubínově nahnědlá. Ve vůni typicky odrůdový pinot do švestek a višní, v chuti se opakují višně a švestky. Komplexní projev se zřetelnou mineralitou a širokým spektrem chutí. Opulentně bohaté a expresivní, milovníkům burgundských Pinotů by víno mohlo připadat až příliš extrovertní…

Už jsem psal v první zprávě ze sicilských degustací, že jsem prezentaci Pinotu z Etny zpočátku nevěřil a myslel si, že to jen žert (je to prostě příliš daleko na jihu). Nechal jsem se přesvědčit, ale jedna pochybnost zůstala. Týká se nezvykle bohatého a expresivního projevu obou Pinotů. V poznámkách mám potvrzenou odrůdovost projevu a pan Spitaleri u Boschetta zmiňoval, že je to stoprocentní Pinot Nero, ale neubránil jsem se podezření na přídavek Nerella Mascalese, odrůdy, která je pro Etnu (dnes) typická. Říká se, že Nerello a Pinot Noir dávají podobná vína, ale já mám Pinoty v paměti přece jen lehčí a uhlazenější. Denominační předpisy dovolují 15% nedeklarované příměsi dalších odrůd a předpisy pro IGT budou asi ještě benevolentnější. Bohatost projevu se dá zdůvodnit lávovým podložím sopky, nadmořskou výškou, starými keři a vůbec terroirem, ale vysvětlení přídavkem Nerello Mascalese je prostě jednodušší a přímočařejší. Je to jen moje spekulace, kdybych obě vína nepokládal za vrcholně zajímavá, tak bych o tom ani nepřemýšlel.

Secondo di Castello Solicchiata 2009, IGP Sicilia. Zmiňovaná bordeauxská směska a druhé víno Castello Solicchiata. 70% Cabernet Franc, 20% Merlot a 10% Cabernet Sauvignon, jeden rok v bariku. Jižní rudá barva, ve vůni mě ruší zelené tóny. V chuti zrale ovocné a hladké, ale zase se opakují zeleninová aromata. Rád bych si všechna vína prošel znova v klidu doma, ale na první pokud mě Secondo nezaujalo.

Castello Solicchiata 2007, IGP Sicilia. Stejné odrůdové složení jako Secondo (70 CF, 20 ME, 10 CS) a už zmiňovaná první italská bordeaux-směska. Ve vůni zralé ovoce a důrazné parfémové ostří, přesně definované a efektní. V chuti dokonale vyzrálé červené ovoce, hladké a zaoblené sudem, rafinované a komplexní s mediteránským kořenitým štychem v závěru. Krása a velmi úspěšný pokus přiblížit se dokonalosti. Už dokonale pitelné.

Samozřejmě mě láká sicilská bedýnka se dvěma Pinoty z Etny a vyzrálou jižanskou bordeaux-směskou, ale jak jsou ceny sicilských vín obvykle nízké, nizoučké, tak si myslím, že to nebude tento případ. Ceny neznám, pan Spitaleri mi ještě neposlal ceník, ale bojím se bojím, že to bude drahé :o)