Dnes to nebude o degustaci nebo o tom, jak poznat nerez od sudu, jen reakce na hektické středeční dění. Ráno jsem odvezl auto do servisu a odpoledne se dozvěděl, že „to dneska hotový nebude,“ ale za to to bude stát balík, večer plašil chmury starým dobrým Orvieto Classico 2014 od Giovanni Dubiniho. Chtěl jsem italské víno se vztahem k aktuálním bedýnkám, ale našel ve sklepě jen směs čtyř autochtonních odrůd z Umbrie. Místo Trebbiana, Pecorina, Passeriny a Montepulciana dávám Trebbiano, Grechetto, Verdello, Malvasiu a Drupeggio, všechny najednou.  

Poznámky na blogu dosvědčují, že jsme se s Dubinim poprvé potkali v červnu 2012 na degustaci v umbrijské Perugii. Jeho Campo del Guardiano mě dostalo, ale (už jsem to tady psal několikrát) nedovedl jsem si představit, jak bych měl do Čech dovézt nebo dovážet víno z Itálie, které je 1) bílé a 2) směs pěti v Čechách neznámých odrůd. Většinový český milovník vína očekává, že Itálie je 1) červená a 2) jednoodrůdová. (Před rokem mě italský someliér u jednoho z nějvětších českých dovozců přesvědčoval, že v Umbrii se vyrábějí především červená vína. Omluvně jsem mu řekl, Obávám se, že vinaři z Orvieta by s Vámi nesouhlasili…)

V roce 2012 jsem myšlenky na Dubiniho Palazzone odložil, ale v roce 2016 mi to nedalo a zajel jsem k do vinařství. Ve strašném červnovém vedru jsem se ujistil, že Dubiniho Campo del Guardiano se mi pořád moc líbí a bez propagace na blogu jsem rovnou koupil vína na bedýnku. Když jsem si v listopadu 2019 objevil abruzské Barone Cornacchia a jejich vína, už jsem se rozhodoval snáz.

Campo del Guardiano 2014 Orvieto Classico Superiore, Palazzone
Nazrálá zlatojablečná žlutá barva nasvědčuje oxidaci, je to až na hranici jantaru, jenže já tohle víno i jeho tvůrce znám u osm roků a dobře vím, že je to z nerezového tanku. Na nose je to trochu jasnější, protože vůně je jablečně oxidativní, s rozmícháním až do likérových tónů, meruňkovice a jablečný kompot, ale jsou to čistá aromata beze stop dřeva. Nerezovka co ležela devět měsíců na kvasnicích, včetně malinké nápovědy kvasničních aromat a jablek.

Setkal jsem se s tím v Alsasku i v Itálii, že vína držená dlouho na kvasničních kalech v nerezovém tanku mívají oxidativní aromata podobná sudovým. Poprvé jsem o tom četl od Danille Cernilliho, v Itálii se to postupně stalo běžné. Bílá vína se tam obvykle lahvují brzy na jaře a kvasniční aromata se nerozvinou, ale ta později lahvovaná po roce v tanku si nepozorný konzument snadno splete se sudem.

V chuti středně plné, s výbornou kyselinou, v těle jablka, blumy, meruňky a bílé broskve, uzavřené slaným dojezdem typickým pro orvietské vinice s podložím ze sopečných vyvřelin. Středeční zamračené počasí to zabilo, orvietská slanost je bezvadná do letních teplot kolem čtyřiceti stupňů. Tohle víno na mě navíc působí suverénně, jako dominantní lev nebo rytíř v brnění, plností a mineralitou nepřipouští pochybnosti. Můžete mu propadnout nebo ho zatratit, ale oboje nejlépe bez výhrad. Až letos jsem zjistil, že se výrazně vyvíjí v čase, ročník 2012 byl mnohem jemnější a harmoničtější, než jsem si dovedl představit.

V textu jsou použité čtyři obrazy Alessandra Tofanelliho. Pro jistotu připomínám aktuální abruzské bedýnky s vynikajícím Montepulcianem a Pecorinem a velmi dobrým Trebbianem a Passerinou. Podrobnosti jsou tady, přihlásit se můžete do pátku tady.