Vernaccia di San Gimignano Riserva 2016, Panizzi
Další Vernaccia od Panizzi, tentokrát jejich vlajková loď neboli Big Manifesto, jak říká obchodní ředitelka Camelia Lazar (na úvodní fotce s enologem Walterem Sovranem). Velký manifest to je, ve všech ohledech. Ročník 2017 má diplom Tre Bicchieri Gambero Rosso pro rok 2022, ale ještě se neprodává. Teprve teď v listopadu Panizzi uvolnili do prodeje ročník 2016.
Ve skleničce je zářivá žlutá barva, na nose barik s trochou mořského vzduchu a žlutého ovoce. Perfektní čistota a elegance. V chuti zase od začátku barikový sud, bílé broskve, pěkná kyselina po jablečnomléčném kvašení, čistota, preciznost, elegance. Vyšší koncentrace se projevuje nasládlým projevem, lehký kvasnicový tón v závěru. S provzdušněním se dostaví minerální závěr á la olíznutí mosazné kliky. Pro mě je tam teď ještě bariku příliš moc, těším se, až sud ustoupí a převládne ovoce. Čistota a preciznost ukazují, že k tomu dojde, ale Riserva 2016 se může zlepšovat ještě dalších deset roků. Technologicky je to dvouhektarová vinice a dvanáct měsíců v nových sudech, následně dalších sedm měsíců scelování v nerezovém tanku. Wow efekt a trocha okázalosti, kterou rádi odpustíte za krásnou čistotu. Už jsem psal, že mi v současnosti víc líbí přístupnější Santa Margherita, ale za pět let to může být opačně. Velké víno.
Riserva 2016 jako by potvrzovala legendu o milovníkovi Toskánska, který si v roce 1979 koupil vinici a usedlost, aby místní podceňované víno proměnil ve špičkovou světovou záležitost. Podobné legendy občas slýchám, ale poprvé je můžu stoprocentně potvrdit až se třemi Vernacciemi (a jedním Pinotem Noir) z odkazu Giovanniho Panizzi.
V textu o Vernaccii Santa Margherita jsem napsal, že Margherita je jedním ze dvou vín, která jsem doma v Čechách hodnotil ještě výš, než v Toskánsku při rozhodování o nákupu. Tím druhým je Pinot Nero 2018 San Gimignano DOC. Ne že bych ho při toskánských degustacích podceňoval: Pinot Noir je v Čechách nesmírně populární odrůda, takže jsem se na něj zaměřil. Od začátku bylo jasné, že toskánský Pinot nemůže být stylově podobný s francouzským ani německým. Ale jaký je doopravdy?
Především to je, podobně jako představa špičkové Vernaccie di San Gimignano, vizionářský projekt Giovanniho Panizzi s podporou Simona Niccolaie. V roce 2006 vysadili první (a dosud jedinou) vinici Pinotu Noir v San Gimignanu s vírou, že SanGi může být to pravé místo pro Pinot. První víno z ní vyrobili v roce 2009. V degustačním videu dole enolog Walter Sovran říká, že každým rokem sbírají nové zkušenosti s Pinotem. Ty mimo jiné vedly k tomu, že na vinici po několika letech změnili vedení révy na současný Guyot. O ročníku 2018 Sovran říká, že byl velmi blízko tomu, co Pinot potřebuje, s dostatkem deště v pravý čas. Proběhla macerace za studena, samotné kvašení trvalo asi 12 dní. Potom proběhlo jablečnomléčné kvašení ve velkém nerezovém tanku, po skončení víno vyzrávalo asi deset měsíců v barikových sudech (druhé a třetí plnění).
Ve skleničce je světlá rubínově červená barva, na nose lesní plody a aromata jehličnatého lesa, s rozmícháním zralé švestky, vanilka. V chuti harmonické a středně plné (na Pinot Noir spíš plné), svěží, s lesními plody, dokonale integrovanou kyselinou, hladkými taniny a plnějším švestkovým a kořenitým závěrem. Je to tak akorát plné, ale ne těžké, s 13,5% alkoholu dobře pitelné, s decentním, přiměřeným vlivem barikového sudu. Odrůdové a dlouhé, v dochuti se ovoce ještě zesiluje a plní pusu. Krásně strukturované a kdybych to měl zařadit mezi burgundské Pinoty, tak asi jako (San Gimignano) Village AOC. Osobité víno stvořené bez kopírování velkých vzorů, úspěšný pokus o nový, vlastní styl. Už jsem psal dříve, že nejlepší vinice v San Gimignanu jsou na vápenci s pozůstatky druhohorních mořských naplavenin, typické Burgundsko :-) Líbí moc!
Podrobněji o Panizzi je to tady. Připomínám novou předvánoční bedýnku moselských ryzlinků Karl Erbes. Podrobnosti jsou tady, přihlásit se můžete tady.