Už žádný FIAT, žádné Toskánsko, žádné špagety. Končím s rajčaty a pizzou, začínám nový život! Naštvaly mě italské realitky a od zítřka přecházím na ryzlinky, sylvány a Beaujolais. Dnešní poznámky o Vernaccii jsou poslední, které jsem ještě v notebooku našel. Miluju vinařství Panizzi a míval jsem rád i Toskánsko a San Gimignamo, ale s tím vším už je konec.
Vernaccia di San Gimignano Riserva 2019, Panizzi
Už jednou jsem se tady rozepisoval o tom, že v tradičních vinařských zemích Evropy se vína dělají ve třech nebo více kvalitativních stupních, aby se konzumenti hned ode dveří učili významu slova kvalita. Rosso di Montalcino – Brunello di Montalcino – Brunello di M Riserva nebo Vernaccia di San Gimignano – Vernaccia di SG Single Vineyard – Vernaccia di SG Riserva. V různých variacích to najdete (skoro) všude v Evropě a dnes mám na stole Vernaccii Riservu, nejvyšší kvalitativní stupeň z toskánského San Gimignana. Výběr nejlepších hroznů (to není totéž jako VzH) zpracovaný v barikových sudech, což je v případě odrůdy náročná disciplina. Barikové sudy potřebují koncentrovanou surovinu a charakteristikou Vernaccii je naopak menší koncentrace. Už jsem tady párkrát citoval výrok nejmenovaného vinaře, že u Vernaccie nemá smysl redukce sklizně, protoře dvě kila hroznů dá vždy ve standardní kvalitě. Vernaccia Santa Margherita od Panizzi se sedmdesátiletými výsadbami, kde staré keře přirozeně snižují výnosy, ukazuje, že to naopak smysl má, ale jak se to snese s barikovými sudy?
Klasická ambaláž, překvapila jen plastová zátka. Asi se vinař rozhodl nepodporovat rychlé vyzrávání, což v zásadě schvaluju. Ve skleničce je zlatožlutá barva se zelenkavým odleskem, zářivá a přitažlivá. Na nose zpočátku výrazné kvasnicové aroma, koření a elegantní barikové tóny. Po okysličení spíš rozkvetlá letní louka, zralé citrusy a jablka, výraznější sud. Středně až hodně intenzivní, hodně zralý ovocný projev. V chuti harmonické a se srovnanou kyselinou, hodně ovocné do citrusů a jablek, svěží, ale díky méně výrazné kyselině bez větší ostrosti. Hodně bariku, při degustaci vlastně pořád řeším, co je odrůda a co sud. Je to víc o mě než o víně – před deseti lety by mě (v zásadě dobře a elegantně použitý) barikový sud ohromil, ale dnes už jsem se barikových projevů nabažil a jak jsem signalizoval v úvodu i v některých dřívějších degustačních poznámkách, nerezová Vernaccia Santa Margherita od Panizzi mě vlastně baví víc. Viz výše, ten sud je vlastně senzačně a vůbec ne přehnaně použitý, ale v principu to znamená jablečnomléčnou fermentaci, snížení podílu kyselin a obroušení typického ostří odrůdy… a já mám rád ostrou Vernaccii s důraznou kyselinou.
Po zkušenostech se skoro stodvaceti skleničkovýma bedýnkama vím, že to každý konzument vyhodnotí jinak a že můj názor není směrodatný. Největší zábava v tomto případě je srovnávat napřímo nerezovou (Santa Margheritu) a barikovanou Vernaccii (Riservu). U mě by to vyhrála nerezová Santa Margherita. Kdybych si měl vsadit ve Fortuně na výsledek na mezinárodní soutěži (nebo u Parkera a Sucklinga) s klidem bych vsadil na Riservu. A kdybyste si to srovnání chtěli provést sami, vezměte i základní nerezovou Vernaccii. Loňská základní Vernaccia 2021 byla asi nejlepší Vernaccia (včetně Riserv a mezistupňů single vineyard jako Santa Margherita) jakou jsem kdy měl.
Připomínám aktuální nabídku Skleničkových bedýnkek franckého vinařství Hofmann: ryzlinky a sylvány, Chardonnay a pro zvědavé uživatele i místní odrůda Bacchus. Podrobnosti jsou tady, přihlásit se můžete tady.