Za tři dny jsme s třináctiletou dcerou sjeli horní úseky Lužnice a Vltavy, na úvodní fotce Rožmberk. Město prokouklo, jez je bezpečně sjízdný. V restauraci, kam asi šest let chodíme, mají pořád stejný jídelní lístek (jen ceny průběžně rostou).  

Po večeři jsme sjeli asi dva kilometry níž a zůstali spát ve volné přírodě, jako dřív. Dcera byla z kempování venku trochu překvapená, ale oheň se jí líbil. Napadlo mě, že jsme mohli ušetřit pět stovek za večeři. Kdybych koupil pár buřtů a opekl je, bylo by to stylovější než rožmberská restaurace.

Stejný jídelní lístek platí i na Lužnici. Ale tradiční borůvkové knedlíky jsme v Majdaleně nenašli. Museli jsme za nimi až na Pilař :-) Lužnice je zregulovaná, vyčištěná, dobře sjízdná (až moc). Všechno je tam klidné a domácké. Na Vltavu jezdí víc lidí, provozovatelé kempů se s nimi nepářou a a škubou je drsně. V Čechách platí přísloví Bez peněz do hospody nelez, ale ve vltavských kempech si za peníze moc nekoupíte.  Ledaže byste milovali smažený sýr, grilovanou klobásu nebo vodovatou gulášovou polívku. Ale to všechno dostanete všude jinde v lepší kvalitě.

Ale možná jsem jen utahanej a rozlámanej, z vody i ze spaní ve spacáku. Tohle byla jedna z věcí, které jsem ještě chtěl stihnout, a kdybysme nebyli fyzicky zničení nepohodlím, nechali bysme se hned odvézt do Vyššího Brodu a sjeli to znova. Až na lodi jsem si uvědomil, že dcera dosud jezdila na lodi jen jako porcelán. Sjela Ohři a krumlovské jezy dvakrát, ale vždy jen na porcelánu. Na háčku jsou jezy přece jen dost jiný :-) a když jsem s ní sjel prvních devět vltavských jezů bez vyklopení, tak by možná byla chyba končit…

Na závěr dvě fotky ze spacáku. Večerní a ranní, obě ze stejného místa na starém pískovém lomu.