Seriál posledních lahví pokračuje. Aspoň myslím, že jsem už avizoval několik nálezů poslední lahve Pouilly-Fumé, ale v úterý jsem zase objevil další. Když jsem ji nesl na zahradu, bavil jsem se představou, oč by byl svět jednodušší, kdyby všechny moje oblíbené vinařské regiony byly na jednom místě. Abych nebyl troškař, vymyslel jsem si takový region na toskánském pobřeží, nejlíp kousek pod Livornem. Kousek Chianti, kousek Brunella, pár parcel z Montrachetu a malý svah z Morey-Saint-Denis. Když už jsme na vápenci, tak kousek Pouilly-Fumé. Vzpomněl bych si ještě na pár míst, třeba z Beaujolais. Nakonec by to nemuselo ani bejt u moře, když tam potřebuju vápenec, mohl bych to umístit i kousek nad Mikulovem. Abych to neměl daleko.
Možná to tak mohlo být, kdyby husiti nebyli tak hysteričtí revolucionáři a nevypalovali kláštery. To je dobrá ukázka toho, jak pod praporem velkých idejí můžou aktivisté tytéž ideje zničit. Tím vůbec nemyslím premiéra a jeho ministra financí, co pod heslem zjednodušení podnikání a jeho podpory zavádějí kontrolní hlášení a elektronickou evidenci tržeb, ale korouhve s kalichem, se kterými zobrazoval husity Mikoláš Aleš a další. Ostatně jsme se ve škole učili o kališnících a přijímání pod obojí bylo hned na druhém místě pražských artikulů. Potom se stejní ozbrojenci vypraví do jižních Čech, vypáli vyšebrodský klášter, pobijou mnichy a zničí klášterní vinici. Pokaždé, když sedám do auta a mám před sebou tisíc kilometrů do Burgundska, vzpomenu si na ně. Ten klášter patří cisterciákům, kteří stáli u počátků evropského vinařství. Církevní řád sponzoroval pěstování vína, které církev potřebovala ke mši, a ve jménu toho, aby se víno podávalo i návštěvníkům mše, se vedly husitské války. Kdyby tenkrát husity někdo zastavil, možná jsme mohli mít u Vltavy Burgundsko i Loiru! Omlouvám se za aktuální i historizující odbočku a hajdy zpátky na wineblog. Psal jsem přeci, že jsem našel další zapomenutou lahev od loirského vinaře, kterého jsem objevil na začátku roku 2013.
Pouilly-Fumé 2013 AOC, Sébastien Treuillet
Čirá kovově žlutá barva, ve vůni zralé meruňky a broskve, zpočátku až ryzlinkové tóny včetně chemických náznaků. Po zamíchání tropické ovoce, angrešt a rozjitřené aroma bariku. V chuti výrazná kyselina, plné tělo se zralým ovocem (broskve a meruňky), úplně suché, hodně plné, nazrálé. Mladistvá svěžest už odchází, ale kyselina se krásně drží. Hodně tělnaté, expresivní. Slaný minerální závěr. Ze zvědavosti jsem se podíval, jak jsem víno popisoval před dvěma roky tady. Jednotlivé složky jsou stejné, celkový dojem jiný. Teď odchází svěžest, přibývá plnost a nazrálost. Rád bych zjistil, kam se vyvina za další dva roky, ale to možná až s dalším ročníkem.
Husité asi nebyli žádní svatoušci, ale z útlumu vinařství bych je osobně nevinil, vrchol pěstování vína byl v 15. století v celé střední Evropě. Tehdy se réva pěstovala až někde u Baltu, třeba na území dnešního Německa byla minimálně dvakrát větší výměra vinic než dnes. Potom se zhoršilo klima, takže vinice v chladnějších oblastech zanikly a až na výjimky už nebyly nikdy obnoveny. Na druhou stranu je pravda, že v Německu se zase mohou vymlouvat na třicetiletou válku :-) .
Historie je dobrá na to, aby si z ní každý vzal co potřebuje a dokázal tím svou pravdu :-) Mě zaujal paradox husitů, kteří povraždili cisterciánské mnichy a zrušili jim vinici, když pro ně (prý) bylo tak důležité přijímání pod obojí. Jak toho chtěli dosáhnout, ví Bůh :-)
„Rád bych zjistil, kam se vyvine za další dva roky …“ – asi s tou poslední lahví ve sklepě ještě chvíli počkám :)