Minulý týden ve středu říkala první česká Master of Wine Lenka Sedláčková na degustaci, že její dovolené už několik let padaly na oltář studia, cestovala po vinařských regionech. To bych měl být Majstr už dávno, a moje děti taky, říkal jsem si :-) Na horní fotce moje tehdy desetiletá dcera sbírá břidlici mezi moselskými vinicemi Ürziger Würzgarten a Erdener Treppchen. Co naopak zanedbávám, to je teorie. Celé prázdniny přesunuju z postele na stůl a zpátky dvě knížky. Ta druhá, o výrobě vína, je pro mě stále jako Beethovenova Nedokončená. Zábavnější a čtivější je první, Mauroisovy Dějiny Francie.  

Samozřejmě mě baví, jak se jména krátkodobých ministrů nebo generálů shodují s názvy vinic, které znám :-) V novodobé revoluční historii Francie nacházím vysvětlující komentáře k naší současnosti (Lid je bezmocný proti moci z lidu vzešlé, říkal prý Roger-Collard už někdy v roce 1815). Zrovna jsem přečetl dějiny velkého francouzského vraždění mezi roky 1789 a 1815 a říkal jsem si, co mohlo po takové čistce elit z národa zbýt? (I tehdejší Francie měla svou emigraci.) Odpovědí je důraz tehdejší politiky na střední třídu, některé souvislosti se dnes jeví zábavnější a jasnější.

V převratných dobách revolucí a reakcí na revoluce rostla důležitost farmářů. Zemědělců. Když se národ vyvražďuje a vojsko, daně a loupežníci pustoší zemi, jsou to zemědělci, kdo má to nejdůležitější: potraviny. Bezděčně jsem si přitom vzpomněl na několikaré pobyty v italských agriturismo. Zpočátku jsem marně pátral po tom, co ty venkovské farmy vlastně vyrábí? Jediným viditelným produktem byly kuláče sena svezené do stodoly. Pak mi zlí klevetníci prozradili, že tihle zemědělci jsou placeni z evropských dotací za udržení krajiny. Nesmějí nic vyrábět, nic prodávat. Satelit jednou nebo dvakrát za rok vyfotí, že louky jsou posečené a dotace přijdou na účet. Ale že jsem zvědavej turista, vždycky jsem našel půl kilometru od domu nějaké zastrčené políčko, zahrádku, kterou satelit přehlídl. Na ní brambory, rajčata, papriku, hrách a cibuli. Zemědělec vždycky má co jíst, za ním půjdete, když sami nemáte. Možná, že tahle historická zkušenost je v pozadí za současnou zemědělskou dotační politikou EU. Přes všechny paradoxy současnosti se mi to už po četbě Mauroisových Dějin Francie nezdá tak blbý :-)

Pinot Noir 8 2014, Alsace AOC, Cave de Hunawihr
K tomu poznámky o alsaském Pinotu z květnových Bedýnek. Jaký je po více než třech měsících? Psal jsem o něm tady, pro sebe a pár zájemců jsem přivezl několik krabic navíc. Jednomu z nich se nakonec vůbec nelíbil, a já jsem dlouho odkládal kontrolní degustaci. Hned první sklenička přinesla velkou úlevu. Mám to dobrý!

Květnové poznámky o barvě stále platí, jen zmíním expresivní karmínový tón, jaký burgundské Pinoty nemívají. Vůně je ve velké sklenici dost intenzivní, lehká a trochu sevřená. Málo vyzrálé ovoce, peckoviny, ale slušná harmonie. V chuti dobrá kyselina, červené peckové ovoce, menší zralost, taniny sevřený závěr. Jako by se ve víně mísilo Německo s Francií, nízká zralost a sevřenost ukazuje do Německa, elegance plnost zase do Francie. No nakonec je to od Rýna, že jo. Druhý den jsou v závěru trochu znát těkavky, celkově se chuť zaoblila a zjemnila, druhý den by si to s burgundským Pinotem nikdo nemohl splést. Myslím, že víno je teď lepší než na začátku května, ale nalepím si na zbylé krabice ceduli květen 2017.

A připomínám aktuální Toskánské bedýnky. V září chci přivézt malou zásilku klasického toskánského Sangoiovese z Montepulciana. Rosso 2015, Vino Nobile 2012 a 13, Riservu 2012 a raritu, toskánský Merlot 2010. Těším se, že se přidáte, bez vás to totiž nepůjde! Podrobnosti jsou tady, přihláška tady.