Minulý týden jsem musel přemýšlet o tom, jak jde nezávislý Skleničkův blog dohromady s tím, že občas dovážím víno a vecpu se mezi profesionály na Prague Wine Weeku. Když jsem prohlížel fotky ze středeční degustace vín moselského vinařství Karl Erbes v dejvické restauraci Nahoře a Dole, usoudil jsem, že to je jen pokračování blogu jinými prostředky. Živý blog s hostem z Mosely a patnácti ryzlinky!         

Ve skutečnosti mi setkání a společné ochutnávky s vinaři nahrazují nedostatek systematického vzdělání. Z degustací jsem měl největší poučení sám, hned dvakrát. Poprvé v restauraci Nahoře a Dole, když Stefan Erbes komentoval některé vlastní za sebou jdoucí ryzlinky: To je úplně stejné víno, jako předchozí. Stejný ročník, stejná vinice, stejný zbytkový cukr. Jen jsme sbírali hrozny o týden později. První byl kabinet, druhý Spätlese, dvě naprosto odlišná vína.

Tak to dělají Erbesovi, z pěti hektarů ryzlinku na dvou vinicích vyrobí každoročně dvacet různých vín. Každé výrazně odlišné, všechna zřetelně moselská. Malá spekulace: kdyby měli místo pěti hektarů v Německu pět set hektarů v Austrálii, možná by všechny sběry smíchali a lahvovali by jen jedno cuvée?

O den dříve jsme společně se Stefanem přechutnali osmnáct vín na Masterclass, řízené degustaci s Willi Balanjukem, prezidentem klubu rakouských Weinakademiků. U třetího vzorku, novozélandského Sauvignonu, mi Stefan Erbes pošeptal: To je nepitelné! Willi Balanjuk vysvětlil, že úspěch novozélandských Sauvignonů je (mimo jiné) založen na smíchání několika sběrů téže vinice v různých stádiích (ne)zralosti. (O redukci sklizně a organickém vinohradnictví a o tom, jak má každé lidské usilování tendenci zvrhnout se ve svůj protiklad, jsem už psal před rokem tady.)

Večer jsem si v poznámkách našel, že jsem to víno o tři měsíce dříve hodnotil naslepo. Tráva a cukr, nevyzrálé! Novozélandská voňavka, 85-86 bodů, psal jsem do poznámek. Ostatní hodnotili přes 90 a já jsem se trochu styděl, že těm novosvětským vínům nerozumím. Máme šampiona? připsal jsem si podle komentářů ostatních hodnotitelů a cestou na oběd jsem přemýšlel o tom, že bych si měl doplnit vzdělání. Že těm novozélandským Sauvignonům prostě nerozumím… Naštěstí pořadatelé soutěže názorové rozdíly podporují :o)

Na otázky typu je tohle terroirové víno? Je to autentické víno? si musí odpovědět každý podle svého. Já jsem staromilec a takové víno nenaplňuje mojí naivní leč názornou představu autentického vína jako hroznů z jednoho keře vymačkaných do jedné lahve a zkvašených a předávajících obraz vinice a ročníku.

To samozřejmě neznamená, že by několikerý sběr hroznů v různých stadiích zralosti a separátní kvašení byla zgruntu špatná technologie, pocházející od Lucifera. Jestli máte v Austrálii tisíc hektarů vinic, budete si jistě chtít výrobu vína zorganizovat, zjednodušit a zefektivnit. Ale jestli jste z Evropy, z tradičních vinařských regionů, nejpíš nemáte k dispozici tisíc hektarů vinic. Máte (v průměru) šest hektarů, pracujete na nich s rodinnými příslušníky a vyrábíte víno s větším respektem k tradici.

Jak říkal Willi Balanjuk, to není o kvalitě, jestli je jedno víno lepší než druhé. To je otázka stylu. Mně je bližší klasický evropský styl. Ať už jde o elegantní vína z Francie a Německa nebo o rustikálnější Itálii, cítím ve víně historii a tradici. Spojení s křesťanskou liturgií, víno pěstované a vyráběné k bohoslužbě. Jsem konzerva :o)

Už si nechci doplnit vzdělání o Nový Svět. Zůstanu konzervou a budu se přimlouvat za to, aby se vzdělávání degustátorů a obchodníků zaměřilo víc na klasické evropské hodnoty a tradice (namísto finančních toků). Novozélandské Sauvignony a Pinoty, chilské a kalifornské kabernety možná budou lepší kšeft, ale klasická evropská tradice je zásadní.

Bez ní bychom už kupovali víno v krabicích od Tetrapaku.

Jedním z klasických (a přesto rychle se rozjíjejících) vinařských regionů je severoitalský Piemonte. O nové Komunitní Bedýnce a Piemontské Olympiádě víc v předchozím článku tady.