Až se následující text objeví na webu, měl bych být znova na cestě do moselského Urzigu. Vypůjčil jsem si na pár dní apartmán na Moselufer s výhledem na řeku, žádná práce, ale dovolená. Srpnový příspěvek neopakuju z lenosti, ale jako přípravu na nové alsaské bedýnky. Toskánská bedýnka už je rozeslaná (kdo byste měl zájem o jednotlivá vína, od některých lahví ještě mám malou zásobu), a v listopadu se chci ještě vrátit k alsaským biodynamikům Kuentz-Bas.

Už jsem se v průběžných reportech zmiňoval o středeční návštěvě v Kuentz-Bas v alsaské vesničce Husseren-les-Chateaux. Leží na jihu alsaského regionu, u známějšího Eguisheimu, ale vysunutá nahoru do svahu Vogéz. Je to asi nejvýše položená vinařská obec v Alsasku, dnes mix základních poznámek a šťastných degustačních dojmů. Wish you were here…

O vinařství rodiny Kuentz jsou v Husserenu první záznamy už z roku 1795, tím má vinařství historii sahající 220 roků zpátky :o) Současné sklepy byly postaveny v roce 1894, kdy se manželstvím spojily rodiny Kuentz a Bas, včetně vinic. Opravdový rozvoj nastal až po druhé světové válce, což ostatně platí pro alsaské vinařství jako celek. Dnes má vinařství 10 hektarů vinic a v roce 2004 ho koupil ammerschwihrský vinař a stoupenec biodynamiky Jean-Baptiste Adam (historie Adamů sahá zpátky až do roku 1614). S ním přišel i nový sklepmistr, Samuel Tottoli. Ten prý původně pracoval jako someliér pro jiné alsaské vinařství a v Kuentz-Bas přestoupil na druhou stranu barikády a začal vína vyrábět. Tottoli vyznává tvrdou práci na vinici a co nejmenší práci ve sklepě. Zároveň vinařství přešlo na biodynamické hospodaření, má vinice i ve čtyřech Grand Cru polohách: Pfersisberg, Eichberg, Geisberg a Florimont. Vína se školí buď ve starých velkých sudech (běžně 70 hektolitrů, to platí hlavně pro základní řady)) nebo v nerezových tancích (Trois Chatteaux). Průměrná roční produkce je 300 tisíc lahví.

Kdo četl pozorně, musel se teď zastavit a zapochybovat. Jsou vinařské regiony (nebudu jmenovat), kde můžete z deseti hektarů vyrobit 300 tisíc lahví vína, ale Alsasko mezi ně nepatří. Takže je jasné, že Kuentz-Bas podstatnou část vín vyrábí z kupovaných hroznů. Celá produkce je rozdělená do třech řad: základní Tradition jsou suchá odrůdová vína. Collection je střední řada a obě se vyrábějí z nakupovaných hroznů. Pro tahle vína úvodní poznámky o biodynamice neplatí, bio-certifikát Ecocertu a biodynamický certifikát Demeter nese od roku 2008 jen nejvyšší třetí řada Trois Chateaux (tři hrady na hřebenu Vogéz tvoří dominantu panoramatu Eguisheimu). To je možná zneklidňující a Čert aby se v tom vyznal, říkal jsem si, ale samotná degustace mě přesvědčila, že všechna vína mají hodně společného. Ale bylo by škoda prozrazovat pointu hned na začátku :o)

1. KB de Kuentz-Bas 2012. KB stojí mimo tři popisované řady v samostatné kategorii Signature d’Alsace (Alsaský podpis). Miluju ten pocit, když mi vinař na degustaci naleje první víno, navíc ještě zatříděné v jakési podřadné kategorii, a já strnu. Nadšením. Možná za to může nulové očekávání zavíňovacího vzorku a přezíravost. Někdy to taky sám dělám, že nalévám návštěvám senzační víno a shazuju ho řečma, že to je jen taková obyčejná kusovka (a čekám, jestli to poznají). KB je ve skutečnosti jen jiné označení (nebo spíš zamlčené označení) pro Edelzwicker, alsaskou bílou směsku. Vinaři do ní použijou všechny hrozny, které nejsou dost dobré do základních vín.

Tady ale na mě vybafla světlá zlatavá barva a pěkná ovocná vůně, jakou bych u low-end vína nečekal. V chuti suché s pěknou kyselinou, jednoduché, ale výrazně minerální, pěkné. V chuti je KB vlastně málo ovocné (trochu jo, ryngle a žluté ovoce), málo tělnaté, prostě potlačená ovocná složka a všechno jde do minerality. Nikdy bych si nemyslel, že budu s radostí pít Edelzwicker, ale u KB jsem si říkal, že tohle bych chtěl rovnou přivézt do Komunitních bedýnek.

2. Pinot Blanc 2013 Tradition. Směs Pinotu Blanc a Auxerrois. Jiskrná světlá slámová barva, ve vůni květiny, zelené jablíčko a žluté ovoce. V suché chuti ostrý nástup kyseliny zarovnaný malým zbytkem cukru, jablíčkové, středně plné a důrazné. Dlouhá dochuť. Ještě trochu nevyrovnané a divoké, ale zajímavé.

3. Riesling 2013 Tradition. Světlá čirá barva, citrusově ryzlinková vůně, šťavnatá, ale s málo vyzrálým ovocem. V chuti dobrá kyselina, citrusy, jablka. Lehké, příjemné pití, ale bez překvapení.

4. Pinot Gris 2013 Tradition. Hustá ovocná pinotová vůně až do medu, v suché chuti (s malým zbytkem cukru a překvapivě dobrou kyselinou) zralé ovoce a chlebovina. V závěru příjemná křemenná mineralita. Kyselina 4,7 gramu/litr, cukr asi 6 gramů. Pěkné.

5. Gewurztraminer 2013 Tradition. Typická růžová vůně, krásná. Chuť svěží až do perličky, pěkný nástup kyseliny ale prázdnější tělo, kromě čajové růže a jemného koření už tam toho moc není. Dlouhé, s proměnlivou dochutí.

6. Riesling 2012 Collection, údajně deklasifikované Grand Cru. Komplexní nos s minerálními tóny, v chuti suché až do střelného prachu, s citrusy (až do grepů) a žlutým ovocem, ale potlačeným ovocným projevem ve prospěch minerality. Dlouhé, lehké, svěží a překvapující minerálním projevem. Vyšší cena, ale podle mě oprávněná. Otevřel jsem lahev hned v Ammerschwihru a po tři večery jsem upíjel s velkým uspokojením.

7. Muscat 2013 Collection. Směs muškátu alsaského a Ottonelu. Typická muškátová vůně naznačuje, že víno bude suché. Chuť je skutečně suchá (zakulacená malým zbytkem cukru) s výraznou kyselinou. Příjemně pitelné, ale jednoduché a podle mých dojmů vhodné spíš do gastronomie.

8. Muscat 2012 Trois Chateaux. Vyžádal jsem si pro srovnání rovnou muškát z nejvyšší řady. Je to čistý muškát Ottonel s naleželou, hustou muškátovou vůní, prozrazující maceraci slupek. V chuti čistý a lehký, typický Ottonel. Oproti Moserovu Ottonelu z prvních biodynamických Komunitních bedýnek 2014 je plnější v těle, ale stále málo tělnatý a čistý. Časem se projevují minerální tóny, krása.

9. Muscat 2013 Trois Chateaux. Nepřipravená (nevychlazená) lahev, ale přesto ukazuje mnohem ovocnější projev, mladičký a bezvadně pitelný. Muscat 2012 je víc na obdivování, Muscat 2013 je zatím spontánně chlastací.

10. Pinot Gris 2012 Collection. Zpátky do střední řady. Ve vůni ovoce (meruňky a broskve), kyselina a střelný prach, nekecám. V chuti potvrzuje dobrou kyselinu (býval jsem odpůrcem suchých šedých pinotů, ale v Alsasku letos zvolna měním názor), elegantní koření a hned od začátku mineralita střelného prachu. S prokysličením vystoupí i ovocná složka, podle komentáře má víno míň než 5 gramů zbytkového cukru. No to je jasné, že když můžete mít v Pinotu Gris tak výraznou mineralitu, musíte ho udělat víc dosucha a radši potlačit ovoce, aby mineralita vynikla. Další velké překvapení, ještě si to ověřím na kontrolním vzorku doma, ale při degustaci ve vinařství mě Pinot Gris dostal.

11. Gewurztraminer 2012 Collection. Ve vůni trochu ovoce a hlavně tramínová růže, v chuti pěkná kyselina i zbytkový cukr. Plnější v těle a asi polosuché až polosladké s dlouhým minerálním závěrem až do střelného prachu.

12. Sylvaner 2012 Trois Chatteaux. Sedmdesátiletá vinice nejspíš z nějaké nepřiznané Grand Cru vinice (pro Sylvaner se označení Grand Cru nesmí používat). Plnější žlutá barva, v nose zralé ovoce, trocha trávy a náznakově kvasniční tóny. V chuti už typičtější Sylván s travnatými tóny a kvasnicemi, školený v nerezu. Pěkná kyselina (ale ne agresivní), vyvážený projev, a zase ta mineralita střelného prachu. Nádhera, moc se mi líbil!

13. Auxerrois 2013 Trois Chatteaux. Myslel jsem si, že je to jen synonumum pro Pinot Blanc, ale pak jsem se dočetl, že je to křížení Pinotu s Gouais Blanc. V Alsasku se často jako Pinot Blanc lahvuje směs pinotu a Auxerrois, chuťové rozdíly jsem si zatím v praxi nenastudoval (a opisovat je z webu nechci). Prostě jedna rodina, blízcí příbuzní. Na nose bohatý ovocný projev, v chuti pěkná kyselina vyvážená malým zbytkem cukru (10 gramů?), hodně ovocný pinotový projev, svěží a vyrovnané. Pěkné.

14. Riesling 2012 Trois Chateaux. Středně plná žlutá barva, ve vůni olej a střelný prach, už je to tady zase. V chuti stroze ryzlinkové až přísné, středně plné se zralými citrusy až do grepů, a zase minerální projev jdoucí do střelného prachu. Moc pěkné.

15. Riesling Grand Cru Pfersisberg 2012. Ovocný nos s náběhem na petrolej, střelný prach je pryč :o) V chuti plné, typicky ryzlinkově citrusové s dobrou kyselinou a ovocným projevem. Vyrovnané a robustní až opulentní, ale bez přehánění: stále vládne elegance a uměřenost.

16. Riesling Grand Cru Eichberg 2013. Silná kyselina a hodně ovoce, suché a ještě mladé, ale s tak bohatou paletou chutí to bude velké a elegantní víno.

17. Pinot Noir 2014 Tradition. Velká radost! Světloučká zářivá rubínová barva a jemná, lehce ovocná vůně. V chuti suché, s dobrou kyselinou, hladké, ovocité, jednoduché, ale s minerálním závěrem. Žádné otravné taniny (jen ze slupek) a dobře se pije. Tenhle Pinot jsem taky chtěl, ale zatím nebyly hotové etikety, takže jsem bohužel odjel bez něj.

18. Pinot Noir 2013 Collection. Temnější rubínová barva a intenzivní vůně se selskými tóny, zřetelně barikový sud, ovoce (peckoviny), lehkost i plnost, krásnej Pinot! V chuti spousta ovoce a pěkně zakomponovaná živočišná složka která, ehm jaksi… připomíná sex. Víno k sexu! Tohle mě dostalo, přestože webová prezentace to popisuje jako čisté a upřímné, tak já tam cítil živočišný sex (jak říká starý vtip, já na to myslím pořád :o)

19. Pinot Noir 2012 Trois Chatteaux, takže zase bio a biodynamicky. Temná rubínovka, ve vůni naleželé ovoce, kouř, barikový sud je míň patrný než u předchozího. Nazrále ovocná až bohatá chuť s horkým alkoholem (13,5%) je srovnaná s pěknou kyselinou. Ještě trochu štiplavý závěr. Bohatý Pinot, bohužel i s cenou pro bohaté :o)

Crémant a Vendanges Tardives se mi už do poznámek nevešly, přece jen soustředění při dvaceti vzorcích polevilo. Nikoli alkoholem (poctivě jsem vyplivoval), ale především překvapením. S Tottoliho asistentkou Lucile Jeandel jsme potom prošli sklepy a produkční zázemí, podobně jako domy v místních uličkách jsou alsaská vinařství jaksi soustředěně nacpaná na poměrně malém prostoru. Ale zpátky k tomu překvapení a k celkovému hodnocení.

Čekal jsem větší rozdíly mezi jednotlivými řadami. Našel v nich víc společného než rozdílného: jen nejvyšší řada Trois Chatteaux vychází z biodynamického pěstování (a většinou Grand Cru poloh), ale precizní vinařská práce rozdíly smazává. (Nejspíš nepůjde čistě jen o sklepní zpracování, ale i o perfektní práci ve vinici.) Dokonale zpracovaný celkový projev vín i detaily jako výrazná a charakteristická mineralita ukazují cestu, po kterou se vinařství Kuentz-Bas vydalo: vína jsou suchá právě proto, aby dala vyznít mineralitě, ale taková cesta je citlivá na všemožné detaily. Když necháte vína prokvasit dosucha a dáte tím prostor minerálnímu projevu, dáváte tím šanci vyniknout všelijakým chybám, jako jsou nezvládnuté závěry chuti, hořké ocásky a proměnlivé trpké dochuti. S ničím takovým jsem se u dvacítky vín Kuentz-Bas nesetkal – asi dvakrát jsem přemýšlel o chemických tónech a tendencích brzo „petrolejovatět,“ ale bylo to přesně na hranici, kdy jsem přemýšlel, jestli to je jasné nebo jestli to ani není na zveřejnění (při takové velké degustaci občas člověka přemůže pocit vlastní dokonalosti a nachází ve víně něco, co tam ani není :o). Čistota, preciznost, priorita suchému projevu a přednost minerality před ovocem (i když nikoli extrémně, ovocné charaktery odrůd jsou jasně zachované). Samozřejmě se s tím pojí minimální používání síry, ani vína z nerezových tanků nepůsobí reduktivně nebo uzavřeně.

Našel bych si mezi víny nějaké oblíbence, ale jak už jsem psal v prvním reportu z cesty, nejsilnějším zážitkem pro mě byla precizní práce, čistota a vyrovnaný projev vín ve všech řadách.