Když jsem se tady v předvečer cesty do Alsaska vypisoval z oblíbené myšlenky, že psaním nastavujeme zrcadlo především sami sobě, musel jsem začít balit a myšlenku jsem bohužel (naštěstí ?) nedokončil. Pravidelné čtenáře ale o závěr nepřipravím. O samotné podstatě myšlenky jsem už psal víckrát na starém blogu („celý svět je pro nás jedním Rorschachovým testem.“) Mířil jsem k tomu, co nedávno zjevil Jamie Goode tady: naše dnešní metody popisu vína nejsou (ani zdaleka) jediné možné. Zatímco dnes popisujeme víno většinou redukcionalisticky, tedy analýzou a popisem jednotlivých součástí (vzhled, vůně, chuť a jejich jednotlivosti), dříve to bylo jinak. Moje paměť je na to příliš krátká, ale ukazuje se, že ještě v sedmdesátých letech byly standardní takzvané „holistické,“ celostní popisy, tedy poetičtější obrazy a asociace spojené s celkovým dojmem z vína.

Jestli v těch termínech tápete, dám názorný příklad: ryzlink jako nastartovaný šedesátoletní smradlavý autobus pod rozkvetlou lípou na návsi je celostní popis, redukcionalismus naopak znamená rozebrat lipovinu, med a citrusy ve vůni, petrolej a bez a ovoce v chuti a jablečná jadýrka v závěru a v dochuti.

Dělení vín na celostní, holistická, a reduktivní je poměrně mladá záležitost. V sedmdesátých letech nejspíš ještě průmyslová velkovýroba nedosáhla svého vrcholu a bylo jednodušší na vína pohlížet celostně. Co je na tom nejzajímavější? Už vás to určitě napadlo samotné: v teorii umění se učí o souladu obsahu a formy. Tomu by odpovídalo to, že vína vytvořená holisticky budeme popisovat odpovídajícím jazykem, a vína vyrobená průmyslově, reduktivně, budeme popisovat podobně – tedy redukcionalisticky. Popisovat je křížem, biodynamické víno redukcionalisticky a průmyslové holisticky je jaksi protimluv a nesmysl (i když druhý případ vypadá mnohem nadějněji: „skončilo nedopité ve výlevce“ je ideálně stručný a vzorově holistický popis pro významnou část průmyslové produkce. Zároveň tím autor jasně deklaruje svůj úhel pohledu. To ale platí i opačně, když někdo hodnotí autentická vína redukcionalistickým popisem :)

Největším problémem celostních popisů je jazyk. Pochopení. Komunikace. Lipovina nebo jablka ve vůni, meruňky nebo třešně v chuti dovede překousat, spolknout a strávit většina čtenářů. Popsat aroma burgundského Pinotu jako „zválenou manželskou postel ve vypůjčené garsonce po dvoudenním víkendovém rande s bývalou první láskou po dvaceti letech“ (omlouvám se za zkomolení, původní Ondrův winepunkový popis byl lepší, ale delší) vyžaduje mnohem víc, společnou zkušenost. Společný jazyk, sdílené životní a kulturní zkušenosti. Vzpomínku na ten víkend s první láskou, kterou si hýčkáte v paměti i po letech, třeba! To nemusí vyjít s lidmi, kteří podobnou zkušenost nemají. Ti to nepochopí. A nejspíš beztak vyhledávají jiná vína…

To přesně odpovídá tomu, jak je současný trh s vínem segmentovaný. Je rozdrobený do spousty malých fragmentů, které mají pramálo společného, aspoň pokud jde o cílové skupiny a konečné zákazníky. Jinou estetiku a jiný jazyk mají konzumenti supermarketových vín, jinak to mají vyhledavači ušlechtilých vín z klasických regionů a úplně jinde stojí milovníci oranžád a biodynamických vín – ti si buď vytvoří úplně nový jazyk, kterému zbytek trhu s vínem nebude rozumět, nebo zaniknou. (A to vynechávám úplně nejnižší segmenty, supermarketové krabicáky a pokoutní sudovky z českých trafik, to by babylonské zmatení jazyků bylo ještě názornější.)

Bude novým jazykem popisu vína stobodovka OIV? Nebo stobodovka Roberta Parkera? Soukromě si myslím, že ne, stručné a vlídné komentáře Antonia Galloniho se mi líbily víc. Ale zrovna tak se mi zdá být jasné, že redukcionalistický popis jednotlivých složek vína podle OIV tabulky to taky nebude. Buď bude mnoho jazyků pro stále víc zákaznických skupin a odpovídajících segmentů trhu, nebo bude muset přijít nový Homér a vytvořit nový univerzální jazyk. Ale je to ještě vůbec možné?

Poznámka: jestli jste se ještě nepřihlásili do zářijových Komunitních Bedýnek, přečtěte si úvodní článek tady!