Chardonnay 2017, Jaroslav Osička
Úvodem se budu muset vypsat z relativizace pojmů: po včerejší divočině (Moravian Rhapsody 2021) přichází seriózní víno. Já jsem sice až po krk v mainstreamu, jehož měřítky je každé Osičkovo víno aspoň trochu divoké, ale v rámci nabídky vinařství na mě Ch 2017 působí jako velmi seriózní víno. Ovšem konzumentům to Osička nijak neulehčuje, klasický celokorek je zakápnutý pečetním voskem stejné barvy jako láhev, takže jsem nepochopil a dlouho do hrdla lahve marně rýpal nožíkem na otvíráku. Až se zabodnutím vývrtky se korek rozlomil. Potom už to bylo snadné!
Zase vyzvednu etiketu, mně se nové etikety moc líbí. Ve skleničce je lehce zakalená zlatavě žlutá barva, dost plná. Na nose začíná ta pravá divočina, potlačené citrusy s hodně zralým projevem, kvasniční aromata a oxidativní tóny, starý herbář. V chuti pěkný nástup kyseliny, citrusová svěžest se mísí s oxidativním projevem, ale kyselina vyhrává. Je to úplně suché, středně plné, sud je mnohem decentněji použitý než u předchozí Rapsódie (asi jen dubové sudy, žádný akát), v chuti je pěkný hruškový štych blízký burgundským šardonkám, ale celé je to mnohem oxidativněji udělané než Burgundsko. Je to harmonické a pevné jako socha, tipuju výběr hroznů a precizní zpracování v tom smyslu, že to přesně stojí na hranici, kdy je víno líbivé pro milovníky oxidativních divočin a přitom zajímavé i pro ty, kdo Osičku neznají a pijí jen klasický střední proud.
Chardonnay Vertikal, Jaroslav Osička
Vertikal je víno ze tří ročníků, směs 2017, 18 a 19. Stále se v duchu držím původní a očividně nesprávné představy, že víno je (zjednodušeně řečeno) obraz několika hroznů z jednoho keře, zkvašený mošt stočený do lahve. A ano, už jsem kdysi dostal k hodnocení moravské polosladké barikované víno, které podobné intuitivní představy bezohledně popírá, už jsem velkej kluk a vím, že to nemám brát doslova. Jen u naturálních nebo autentických vín opakovaně podléhám proklamacím, že nic nebylo přidáno ani ubráno (přitom třeba akátový sud posune víno tak, jak by to žádné kvasinky a enzymy nedokázaly, atd atd…). Měl bych to brát jen jako slovní proklamace, cimrmanovský ping-pong se slovíčky… Něco podobného je směs tří ročníků Chardonnay, zvláštnost přinejmenším v tom, že to se běžně nedělá. Ale výsledek je asi nejlepší, co si Osičkových šardonek pamatuju: nejvíc Chardonnay a nejmíň oxidativní projev.
Ve skleničce je plná zlatožlutá barva se zákalem, na nose oxidativní šardonka: citrusy a jablíčka, herbální aromata, nevýrazná oxidace. Dál už to bude těžký, protože Juru moc neznám, a tři ročníky v jednom víně, starší, mladý a ještě mladší, ztěžují orientaci v technologii. Výrazný nástup kyseliny, úplně suché, středně plné až plné, hodně čistý projev spíš do jablek a trochu citrusů, v porovnání s ostatními víny vinařství pocitově málo oxidativní (nebo přesněji, málo flóru). Lehce těkavky, slaný závěr v akordu s kyselinou. 13% alkoholu. Podle vinařství bylo cílem omladit starší ročník přidáním menšího podílu mladých vín. Teď zase žehrají, že vína pouští na trh moc mladá (připomíná to Cimrmanova hospodského), ale omlazení se povedlo a vzniklo víno, které přes moje úvodní mudrování o neužitečnosti mísení různých ročníků je asi nejlepší z jejich šardonek. Měl jsem pochybnosti o důvodech a ideách, které za ním stály, ale podle degustace je jasně nejlepší.
Kdybych měl shrnout zkoumání posledních tří lahví, tak Osičkova Rapsódie je zábavné víno pro pokec ve wine-baru, Chardonnay 2017 je elegantní velké víno a Vertikal je něco mezi. Kdybych měl bodovat ve stobodovce, Vertikal by dostal nejvíc. Připomněl mi dávnou Nejedlíkovu Oxanu, kterou někteří vzývali jako božstvo a jiní by ji nejraději zadupali do země, ale mně tehdy připadala jako stylově nezvyklé a hodně vyhraněné, ale v zásadě víno na pití. Pokusím se to říct ještě jednou a líp: Chardonnay 2017 je stylově vyhraněné velké víno, Vertikal je ve výsledku čistší, přitažlivější a lepší.