Minulý týden jsem po pěti letech zase zajel do Palazzone. Pravidelní čtenáři ví, že vinařství Palazzone je v Umbrii poblíž Orvieta a patří rodině Dubini (a měli jsme od nich už troje Komunitní bedýnky). Z předchozích setkání jsem znal enologa Giovanni Dubiniho, teď se k nám přidal i jeho syn Pietro. Na první fotce pohled na orvietské střechy od vinařství. 
Vinařství dostalo název Palazzone podle středověkého domu, kde se ubytovávali církevní hodnostáři při papežské pouti, pořádané jednou za 25 roků. Dnes je dům rekonstruovaný na luxusní penzion s restaurací, v prázdné restauraci jsme měli ochutnávku. Na začátek Pietro předvedl první víno, které udělal: sekt klasickou metodou. Vybral si ze čtyř místních odrůd tu s nejvyšší kyselinou, Verdello.
Sekt se zatím neprodává, udělali první ročník jako experiment, ale příští ročník už má být v prodeji. Na etiketu použili výřez z abstraktního obrazu Giovanniho tchána. Myslím, že drobné výřezy jsou už na etiketách Grechetta a Viognieru. Terre Vineate 2020 je svěží, energické a s výrazným minerálním závěrem. Ale totéž se dá říct o Campo del Guardiano 2018, Viognieru 2020 a Grechettu 2020 – všechna vína mají společnou výraznou tufovou mineralitu.
Vynikající bylo Musco 2018 čili rurální Orvieto Classico, vyráběné postaru, ručně, ve starém sklepě vysekaném Etrusky do skály v lese. Po pěti letech jsem přišel na chuť umbrijskému Sangiovese: Piviere 2018 bylo lehké, světlé, vyrobené s krátkou extrakcí slupek, hladce pitelné. Velkým překvapením byla tři letitá vína z archivu.
Campo del Guardiano 1998 bylo už hodně ohlazené, ale dostalo mě desetileté Terre Vineate 2011. Základní Orvieto Classico bylo ve skvělé formě, lahodné a beze stop po únavě nebo oxidaci. Na moje dotazy Giovanni řekl, že to je místní půdou, a vzhledem k technologii výroby mě ani nenapadá jiné možné vysvětlení. Všechna bílá vína (kromě Musco) jsou z nerezových tanků, nikde ani kousek dřeva. Tufová mineralita už v Terre Vineate 2011 nebyla tak výrazná jako v mladém víně, ale Dubini jí připisuje zásluhu za dlouhověkost.
A na závěr Vendemnia Tardiva 2018 Orvieto Classico Superiore. Slaďák s jedenácti procenty alkoholu, svěží kyselinou a chutěmi mísícími dohromady botrytis a zralé hrušky máslovky. Letos si z hodnocení Gambero Rosso odnesl Tre Bicchiere a zařadil se tak mezi deset nejlepších vín Umbrie. Při degustaci ve vinařství se mi o kousek víc líbilo Campo del Guardiano díky svěžesti a živelné pitelnosti, doma u mě stoupla Vendemnia Tardiva. Zeptal jsem se, jak slaďák zapadá do obrazu klasického Orvieta? Dubini řekl, že perfektně: dříve se prý vína pila sladká, a lidé je vyhledávali, protože zbytkový cukr v nich brali jako důležitý doplněk běžné stravy. Chtěli něco podstatnějšího, řekl Giovanni.
Ještě společné pózování s Pietrem Dubinim a lahvemi a jedu domů. Díky Covidu jsem teď dva roky vína z Palazzone nepřivezl, ale rád se k nim vrátím. Úplně suchá a minerální byla vždycky, teď je minerální projev hodně výrazný. Za dva roky se posunula k lepšímu v preciznosti a čistotě.