Před dvěma roky bych se určitě přimlouval za vypití do začátku zimy, ale shodou okolností mi pár lahví v ledničce zůstalo dodnes. Po měsíční nemoci a abstinenci se pomalu vracím k večerním degustacím. Začal jsem povinnou ochutnávkou nově přivezeného Carmignana z Fattoria Ambra a potom už šla bílá vína. Pár Erbesových ryzlinků (po těch se mi během nemoci stýskalo) a jednodušší bílá vína. Slovo jednodušší bych měl dát do uvozovek, protože dva francké Silvanery (Horst Sauer a Trockene Schmitts) přinesly velkou radost, a Sauerův 2019 Müller-Thurgau byl prostě skvělý. Dnes typické rozvláčné poznámky o umbrijském Viognieru.
Na horní fotce Giovanni Dubini, spolumajitel orvietského vinařství Palazzone, na jaře 2012 v Perugii. Z pětadvaceti rychlodegustací s italskými vinaři jsem si pro sebe vyhodnotil jeho prezentaci jako nejlepší. Ve skutečnosti sdílel stolek, čas a náklady s kolegou Alessandrem Meniconim (Perticaia), jejich vína se mi líbila stejně. Když jsem se po čtyřech letech odhodlal něco dovézt, Perticaiu už dovážela La Fattoria a na mě zbylo Palazzone. Historku o návštěvě v Palazzone v červnu 2016 jsem tady už vypsal několikrát, tak pro zpestření přidám jinou, dosud nezveřejněnou. Na perugijské degustaci byla taky zástupkyně holandského distributora, který v Evropě a Asii zastupuje mimo jiné i toskánskou Tenutu di Gracciano. Možnáě už tam se domluvili na zastupování Palazzone a Perticaii, a když jsem v roce 2016 poprvé dovezl Palazzone, mohli si myslet, že po Graccianu záměrně kopíruju jejich výběr. Nebylo to tak (alespoň v případě Palazzone), byli jsme náhodou ve stejné chvíli na stejném místě. Jen mně trvalo čtyři roky, než jsem si troufl dovážet z Itálie něco jiného než Toskánsko a Piemonte.
Viognier 2018 IGT, Palazzone
Orvieto, to jsou v zásadě bílá vína (90 : 10) vyrostlá na sopečném, tufovém podloží. Klasické Orvieto je směs čtyř až pěti bílých odrůd, Giovanni Dubini si Viognier prosadil načerno ještě v dobách, kdy v Orvietu nebyl povolený (dnes už je). Z toho je jasné, že je to pro něj srdeční záležitost, dokonce ho jako jediné bílé víno plní do burgundsky tvarované lahve. Cínová záklopka a robustní, dlouhý celokorek. Ve skleničce je hodně plná, nazrálá žlutá s nazlátle jablečným odstínem. Na nose je to typické Orvieto: citrusy, jablka, zralé ovoce a lehce koření. Trochu postrádám čistotu, ale i to je typické Orvieto. V chuti naopak čisté, suché, ovocné s výraznou kyselinou (píšu to vždycky, na konci června 2016 bylo v Orvietu před polednem 39 stupňů, od té doby mě tamní kyseliny udivují). Zralé citrusy a jablka, nezralé bílé broskve. Středně plné, hodně čisté a výrazně minerální až do vápencového projevu. Vápenec to není (jsou to sopečné vyvřeliny), ale dává to vínu výrazný minerální závěr.
Technicky je to kvašené a školené ve velkém nerezovém tanku s šesti až osmi měsíci ležení na jemných kvasničních kalech. Když se dokážete smířit s tím, že to není burgundská šardonka ani německý ryzlink, ale víno z malého zapomenutého regionu, kde kromě Járy Cimrmana skoro nikdo nebyl, tak je to dobrý víno. Jestli jste tam byli, jestli máte k jídlu poctivou, v peci upečenou pizzu, nebo třeba jen máte rádi výrazně minerální vína, tak to může být i výborný:-)