Začnu strašně banálně, víno jsem koupil díky úvodní fotce. Vracel jsem se v pátek kolem SanGi z jedné návštěvy, krásně vylezlo slunce a pohled na hodinky říkal, že nejlepší fotky sangimignanského panoráma budou ze Santa Lucie. Zajel jsem tam, drze odstavil auto na parkovišti vyhrazeném pro hosty místního agriturisma a fotil. Při návratu jsem si přečetl ceduli parkoviště a došlo mi, že jsem zastavil u vinařství, které jsem v minulosti marně hledal. Číst dál
Selvabianca 2020 Vernaccia di San Gimignano DOCG, Il Colombaio di Santa Chiara
Úlovek z volterské vinotéky, bratru za 15 EURO. To už stojí za zmínku: na webu vinařství stojí Selvabianca 13 EURO. Nedávné CiFRA 2018 od DueMani jsem koupil ve vinotéce za 30E, na webu vinařství je za 28. Italové prostě umí obchodovat. Turistovi se nevyplatí kvůli dvěma EURO jet padesát kilometrů do vinařství a vinař dá vinotéce takovou obchodní marži, aby se jí vyplatilo prodávat víno plus minus za cenu vinařství. Spokojení jsou nakonec všichni, i já jako zákazník. Jinak je to Vernaccia z údajně nejlepšího místního vinařství. Letos dostala Tre Bicchieri Gambero Rosso Riserva Albereta z Colombaia, ale ta stojí ve vinařství 28 EURO. Číst dál
Aby to nebylo příliš stereotypní, přeruším řadu degustačních poznámek jedním příspěvkem založeným jen na obrázcích. Zelenou ještěrku používal Znovín na etiketách vín jako důkaz biodiversity vinic. Tahle mi lezla po zídce, jsou všude :-) Číst dál
Do baru v Ponteginori chodím ze dvou důvodů. Ten praktický je, že se mi tam líbí, mají výborný kafe, snídaně i obědy. Ten druhý je nostalgický a samožerský. Když tam přijdu po delší pauze, třeba po čtyřech letech, jsem zvědavý a natěšený, jestli mě majitel ještě pozná. Maskoval jsem se rouškou, ale byl jsem tam naposledy v červnu, takže to měl lehké. Cizího by asi pozdravil buongiorno, ale na mě vypálil ciao! Revanšoval jsem se koupí vína za 30 EURO. (Na úvodním obrázku pohled z hradeb Volterry, odhadem třicet kilometrů od Riparbelly.) Číst dál
Začnu trochou zprostředkovaného poznání. Včera ve čtyřmilionovém Toskánsku vykázali 229 případů nových nákaz koronavirem, v ČR to bylo 1047 případů. Když vezmu do úvahy, že Toskánsko bylo od července do září zaplaveno turisty, jsou místní výsledky výborné. Předpokládám, že i v Itálii se najdou magoři, šílenci a blázni, ale v červnu ani teď v říjnu jsem nezaznamenal žádné excesy. Roušky se nosí všude v uzavřených prostorech, dnes jsem je viděl i venku na trhu s ovocem a zeleninou. Druhý den mi neprodali jídlo v bufetu, protože jejich mobilní aplikace nepřijala český Covid-pass. Šel jsem si postěžovat do realitky, paní mi řekla, ať jí pošlu očkovací certifikát v PDF, že ho přihlásí do italské databáze. Dnes jsem zašel ověřit úspěch do stejného bistra a už mě přečetli. Výsledkem bylo příjemné zeleninové risotto za 5,50 EURO. Italský COVID pass se může hodit – už jsem si našel víkendové enologické slavnosti v malém městě. Vstup zdarma, ale pouze s Covid passem. Dnes další víno ze supermarketu, tentokrát z té nejvyšší kategorie. Číst dál
Druhý den v Toskánsku, udělal jsem velký nákup. Spoustu ovoce (od června v Itálii jsem neměl dobré broskve, tak teď hned dva druhy), rajčata, nudle, sýry, uzeniny. Odpoledne jsem začal rekondiční pobyt, byl jsem si zaplavat v moři. Není pravda, že v říjnu je moře příliš studené. Je pravda, že Hemigwayovo Old Man and the Sea má do češtiny úplně blbě přeložený název :-) A do třetice jedno víno z cecinského COOPu.
Jen tak tak jsem to v pondělí stihnul do realitky pro klíče před šestou večer. Poslední tři hodiny, od La Spezia až do Mazzanty lilo jako z konve. Mám pronajaté horní patro rodinného domku 500 metrů od moře na etruském pobřeží a asi vám teď nějakou dobu polezu na nervy. Když jsem za chvíli přijel k domku autem, pozdravil jsem italsky sousedku, která vystupovala z auta naproti. Odpověděla mi dokonalou češtinou. Po třinácti hodinách za volantem mi hned nedošlo, že to poznala podle SPZ. Zajel jsem do místní vyhlášené pizzerie pro pizzu da asperto, při čekání mi mladý Švýcar vypravoval, že moře je teplé a prý celé léto ani jednou nepršelo. Blesky křižovaly oblohu a za chvilku jsme promokli. Číst dál
Úvodní informace o vinařství Juliusspital Würzburg vzdáleně připomínají Hospices de Beaune: majitelem je dobročinná nadace Juliusspital (zase ty proklaté neziskovky!) a má historii delší než 430 roků. Vinařství dnes vlastní 172 hektarů vinic (podle webu už dokonce 180) včetně Erste Lage ve Würzburgu, Randersackeru, Escherndorfu, Iphofenu a Volkachu. Údajně to je druhé největší vinařství v Německu. V prodejně jsem viděl i nějaké GG lahve, takže buď nová akvizice nebo některé vinice mohou mít status Grosse Lage pro některé odrůdy – zatím jsem se v Německu nezorientoval natolik, abych pochopil jemné nuance klasifikace vín podle VDP. Číst dál
Mauro Franchino má jen tři hektary vinic a od roku 1962 z nich vyrábí špičkovou Gattinaru. Ve starém sklepě v centru Gattinary, ve stopách svého otce, s respektem k půdě a velkým vkusem. Sám říká, že díky pravěkému původu půdy (ustupující alpské ledovce sem nahrnuly směs různých hornin a zanechaly kyselou půdu s pH 4,5) vína z Gattinary zákonitě musí být jiná, než dnes slavnější vína z Langhe. Vína kvasí v betonových tancích různě dlouho, podle ročníku. Školí je minimálně tři roky ve velkých sudech ze slavonských dubů (15 až 30 hektolitrů). Nemá nic než Nebbiolo. Tady se Nebbiolu říká Spanna, dokonce i v celních dokladech k vínu Franchino píše: Nebbiolo neboli Spanna :-) Ve špatných rocích prý udělá z horších hroznů Nebbiolo Coste della Sesia, jinak jen Gattinaru. Číst dál
