Středečních osmdesát minut na zubařském křesle jsem přežil s bolestmi zad a nohou od skrčenosti a doma si otevřel Vino Nobile Riservu 2015 z Gracciana. Je to podobné, jako když si dáma cestou od zubaře koupí nové botičky a koženou bundu, jde především o luxus a o to, že si ho v první chvíli stejně nemůžete užít. S novou cementovou plombou nebudu předstírat seriózní degustační poznámky. Riserva 2015 je sice luxusní, pokud jde o nabídku aromat a chutí, vysokou koncentraci i alkohol, ale stejně dobře by cestou od zubaře posloužily dvě piva. Pro kontrolu jsem si nalil z včera otevřeného Rosso di Montepulciano 2020, což je opačný konec montepulcianské kvalitativní stupnice a začátečnické víno. V tom kontrastu bylo všechno. Jednak se Rosso od včerejška sladilo, zklidnilo a zharmonizovalo (diktát pro osmou třídu na s- a z-) a jednak se jednoduchá pitelnost Rossa mnohem líp hodila k příležitosti. Sice se teď povýšeně pošklebuju podprahovým pochodům a motivacím, ale závěr napíšu úplně pozitivní: ověřil jsem si, že Riserva 2015 je už v kategorii luxusu, se všemi aromaty bazalky, eukalyptu, kávy a dlouhého, krásně štiplavého závěru, ale Rosso 2020 se druhý den zklidní a s dvaapůlkrát nižší cenou nemusím vymýšlet příležitosti, ke kterým se hodí líp než Riserva. Kyselina už je zakomponovaná a nevystupuje, třešňovo-švestkovo-malinové chutě jsou ve srovnání s včerejškem vrcholně harmonické a jednoduchost projevu by zmiňoval jen šťoural, puntičkář a narcis. Kdyby zubaři dávali Rosso 2020 z Gracciana každému odvrtanému pacošovi, chodil by k zubaři každý rád!
