Druhý díl samožerského ohlížení se za uplynulým rokem, tentokrát za dvanácti víny. Na rozdíl od pondělního vzpomínání na události se na to těším. Vína byla výborná a sám dopředu nevím, která země původu nakonec dodá nejvíc vín. Stejně jako v roce 2015 jsem úplně vynechal Moravu. V červenci jsem si udělal radost a zatáhl dceru na Horňácké slavnosti, ale domů jsem přivezl vína z rakouského Poysdorfu. Pokud jde o moravská vína, mohl bych beze změny zkopírovat odstavec z loňského Ohlížení, tohle už není můj boj a víc to nechci komentovat.   Číst dál →

Rok 2016 přinesl velkou nabídku, ale nevzpomínám si na nic dobrého. Před rokem jsem tady jásal nad bilancí roku 2015, na právě minulý rok bych nejradši rychle zapomněl. Cestování bylo poskrovnu a výsledky byly doslova zničující. Úplně stejně by to dopadlo, kdybych měl popisovat výsledky domácího vinařství, především neslavnou novelu vinařského zákona. Úspěšný lobbing Svazu Vinařů prosadil novelu ve tvaru, který se snad může líbit deseti největším domácím výrobcům vína, ale všichni ostatní ji budou proklínat. Nejhorší je na tom zavádějící argumentace pro „změny“ jako je regulace prodeje sudovky ve vinotékách nebo povinné záklopky lahví, jejíž falešnost připomíná ty nejhorší excesy současné politické scény. Psal jsem o tom na blogu několikrát hlavně proto, že aktivity Svazu Vinařů pokládám za pouhou kouřovou clonu, která kryje pokračující černé dovozy sudovky pro velkovýrobce, a nebýt současné novely, už bych o tom ani nepsal – tohle si musí vinaři vyřešit sami. Když porovnám současný stav s nadějemi, se kterými jsem před několika lety spojoval výměnu vedení Svazu Vinařů, je nejvyšší čas napsat, že president Tibor Nyitray je Milošem Zemanem domácího vinařství. Číst dál →