Toskánsko mě neomrzelo, ale už dlouho mě přitahují provincie ve středu Itálie: Abruzzo, Lazio, Umbria a Marché. Všechny mají ve světě vína pošramocenou pověst díky surové nadprodukci supermarketových lacáků, ale zároveň se v nich objevují noví vinaři, kteří přepisují mapu Itálie. Jen namátkou Valentini, Bucci nebo Masciarelli. Pěstují opovrhované odrůdy a vyrábějí z nich vína, která se stávají majáky moderního italského vinařství. Ve čtvrtek jsem se vypravil do Orvieta, do Umbrie. Na úvodní fotce pohled na historické město Orvieto.

Orvieto bývalo ve středověku letním sídlem papežů, nejspíš si ho vybrali kvůli místním vynikajícím bílým vínům, vhodným do letních veder. Na další fotce vinařské Orvieto ve zkratce. Nahoře sopečné tuffové vyvřeliny, dole vápenité hlíny, které zadržují vodu a dávají vínům plnost. Orvieto jsou především bílá vína!

Měl jsem domluvenou schůzku s Giovannim Dubinim v Palazzone. Nebyla to náhoda, setkali jsme se už před čtyřmi lety na degustaci v Perugii a v poslední době jsem občas narazil na zmínky o něm na webu. Poznámky z návštěvy a degustaci jeho vín dám v samostatném článku.

Dnes jen praktické zhodnocení: po skončení návštěvy jsem se převlékl do kraťasů a zavolal dalšímu vinaři, že odpolední návštěvu ruším. Byl jsem přesvědčený, že jsem našel, co jsem hledal, a zbytečně bych plýtval jeho časem. Udělal jsem si volné odpoledne.

Cestou do Dubiniho soukromého sklepa v lese jsme míjeli i vysoké žlutě kvetoucí keře, o jejichž intenzivní vůni jsem už tady psal. Využil jsem příležitosti a zeptal se, je to Ginestra. Polovina toskánských penzionů má pokoje s názvy Ginestra a Girasole (to je další toskánský symbol, slunečnice).

Mapa ukazovala, že do Montefiascone je to asi dvacet kilometrů, tak jsem se tam zajel podívat. Legendární nápisy Est! Est! jsem na zdech vinařství a hostinců nenašel, ale stále trvám na tom, že k pochopení vína je nutné vidět místní krajinu a lidi, vyzkoušet místní jídlo. Mimochodem tagliatele s houbami v místní hospodě byly naprosto senzační.