Byl jsem v Alsasku počtvrté (zastávky při cestách do Burgundska nepočítám), takže můžu něco srovnávat. Když jsem tady byl dva týdny v roce 2006, byl jsem přinejlepším nadějný začátečník, takže některá srovnání by nutně byla jen o mně a o tom, nakolik jsem se za ty roky změnil sám. Až bolestně jsem si to uvědomoval, když jsem teď přijel do Bergholtzu do vinařství Dirler-Cadé. To je v Alsasku absolutní špička, měl jsem o nich něco předem načteného a tak. Na místě jsem si vzpomněl, že jsem kolem projel už v roce 2003 a znova v roce 2006, zastavil jsem o pár metrů dál a dal degustaci v jiném nejmenovaném vinařství. To se mi nijak zvlášť nelíbilo, ale podobné první dojmy jsou prostě určující a zapíšou se hluboko. Zastavit o sto metrů dřív v Dirler-Cadé už v roce 2003, asi bych viděl Alsasko jinak…  

Alsasko jsem měl dlouho zapsané jako zdroj pro Čecha dobře pitelných vín (díky shodě sedmi alsaských odrůd s česko-moravskými protějšky) většinou obyčejné, průměrné kvality. Přispívaly k tomu i alsaské nízké ceny, podprahově si nepomůžete a spojujete si s vysokou kvalitou spíš vysoké ceny. To se už zvolna mění, Alsasko zdražuje. Ale pečlivý výběr vinařství vedl k obrovskému nárůstu kvality – nebudu tady zveřejňovat žádné žebříčky, ale pět navštívených vinařství patřilo ke špičkám a vína se dala hodnotit někde mezi vynikající a skvostná. Často mě překvapovala dokonalá čistota vín, jasný styl, perfekcionismus. K tomu se musí vinař propracovávat delší dobu, ale zdá se mi, že špičky už mají dost následovníků a že Alsasko jako celek stoupá nahoru.

Před rokem jsem tady psal jako jeden ze závěrů, že se vinaři soustředili na Pinot Noir, a že kvalita červeného prudce stoupá. Letos se mi to potvrdilo, Burgundsko je samozřejmě stále nedosažitelná značka a nejlepší image, ale kvalitou ho už Alsasko někdy dohání. Dokonce si Alsasané intuitivně rozdělili Pinoty do třech stupňů po vzoru burgundské pyramidy: základní (regionální) kategorie dává lehká vína s ovocným projevem, čistá a dobře pitelná, bez nápadných tříslovin. Vyšší kategorie (á la village) už obsahuje plnější vína s elegantním projevem a většinou školená v barikovém sudu, někdy i s hodně osobitým projevem (o sexuálních aromatech Pinotu z Husserenu jsem se zmiňoval). Občas narazíte i na XXL Pinoty s nejvyššími ambicemi, ale cenami zatím ještě téměř přijatelnými. Tahle kategorie je pro mě zatím nejproblematičtější, což je dané i tím, že alsaský Pinot Noir nemůže být označený jako Grand Cru. Je to ta stará blbá hádanka, co bylo dřív – slepice nebo vejce? Má mít alsaský Pinot napřed nejvyšší kvalitu nebo se může napřed uvolnit pravidlo a Pinoty se budou moct označovat jako Grand Cru? Ať bude dřív vejce nebo slepice, tipuju, že to pravidlo se změní a kvalita alsaských Pinotů dál poroste. Samozřejmě s tím porostou i ceny – kupujte teď, dokud jsou ceny ještě přijatelné.

Podobný odstavec se mi chce napsat i o Sylvaneru, ale to by možná bylo ještě víc fandovství než u Pinotu. Prostě jsem během cesty chutnal několik báječných Sylvanerů (Kuentz-Bas, Dirler-Cadé, Stoeffler, J.M. Bernhard) a dostavilo se nadšení. Sylvaner taky nemůže být označený jako Grand Cru a je na ceníkách vinařství vždycky nejlevnější, ale některé Sylvány jsou s ohledem na cenu MUST BUY, neodolatelná koupě.

Do jisté míry se mění styl alsaských vín. Před deseti lety byl standardem sladký Pinot Gris a Gewurztraminer, i já jsem to přijal jako normu a dokonalé vyjádření odrůdy. Je mi celkem fuk, že domácí snobové chtějí všechna vína suchá: v Tramínu nenechávají vinaři zbytkový cukr proto, aby bylo víno sladké, ale proto, že zbytkový cukr pomáhá typické aromatice Tramínu. Takže pro mě zpočátku byly suché Pinoty Gris a Gewurztraminery (nebo spíš polosuché, prostě sušší – úplně suché snad nedělá nikdo) překvapení. Naštěstí jsem se s tím setkal jen u vinařů, kteří mají v celém sortimentu vína dokonale čistá a minerální. Před deseti lety kdekdo nechával zbytkový cukr ve víně prostě proto, aby zakryl všechny chyby: hořčinu v dochuti, pachuti v závěru vína. To všechno cukr umí (vzpomeňte si, bývala toho plná Morava), ale taky zalehne a schová mineralitu. Když si vinař věří, že dokáže mít víno dokonale čisté a bez chybičky, může vsadit na mineralitu i u Pinotu Gris a Tramínu. Mineralita se dnes cení víc než ovocný projev, u špiček je zřetelná snaha dělat sušší a minerální i Muscat, Pinot Gris a Gewurztraminer.

Největší chvála nakonec: se stoupající kvalitou alsaských vín pororostou i ceny. Můj dojem je, že růst cen zatím není tak hladový jako v Burgundsku (nebo na Moravě) a současný poměr kvality a ceny je v Alsasku výborný. Alsaská vína jsou dobrá koupě.