Od mala jsem měl slabost pro detektivky. Přečetl jsem kdeco a zakotvil u americké drsné školy. Někdy v osmnácti letech mě udivilo, že kamarádova matka má knihovnu plnou detektivek mých oblíbených autorů. Myslel jsem si tehdy, že detektivky stačí přečíst jednou. Typicky jako výpůjčku z městské knihovny a druhý den přečtené vrátit. Proč by mi měly zabírat místo v knihovně? Když jednou znám zápletku a vyluštění, přece se k tomu nebudu vracet?

Dnes mám doma několik metrů detektivek, některé v různých překladech i v originále. Už víckrát se mi stalo, že jsem z dlouhé chvíle rozečetl detektivku několikrát přečtenou a po několika stránkách zjistil, že jsem zapomněl, jak to bude pokračovat. Když Nero Wolfe pár stránek před koncem konečně začne tahat králíky z klobouku, obvykle si na řešení vzpomenu, ale můžu potvrdit, že čtenářský zážitek se opakuje, nezkažený a čistý. Po dvou nebo třech letech můžu číst znova.

Sběratelská dychtivost byla silným motorem, když jsem jako dítě detektivkám propadl. Přečetl jsem první Stouty, Chandlery a Hammetty a bylo to jako objevit oceán. Stále jsem objevoval nové knihy a oceán předemnou se zdál nekonečný a nevyčerpatelný. Některé kusy tehdy ještě nebyly přeložené do češtiny a musel jsem je číst v angličtině. Potom jsem se dozvěděl, že autor zemřel a další knihy už nebudou – a pátrání po nových příbězích nepřinášelo výsledky. Rex Stout napsal snad třicet knih, ale Chandler jen asi osm a Hammett ještě mín. Nezbývá než je číst znovu a znovu :-)

Analogie kulhají, ale už několikrát jsem tady naznačoval, že to s vínem mám podobně. U někoho, kdo píše o víně, byste asi čekali, že bude chtít objevovat nové a nové věci. Nejen nová vína a nové vinaře, ale hlavně nové vinařské regiony. Stále jsem zvědavý a rád zkusím něco nového, ale ve skutečnosti bych se raději ponořil hlouběji do některých ze svých oblíbených regionů než abych objevoval novosvětská vína nebo rozdíly mezi různými verzemi Pesecké Leánky (Rotgipfleru, Malvasiji Nera nebo Rebuly, doplňte si své oblíbené marginální odrůdy). Částečně si to vysvětluju pokročilým věkem a averzí k letadlům (Nový Svět) a částečně neurofyziologickou magií. Sangiovese a Vernaccia jsou mi bližší než Pesecká Leánka podobně jako v detektivkách mám blíž k americké drsné škole než k A. C. Doylovi. Raději si přečtu podeváté Dámu v jezeře než poprvé neznámého Ellery Queena.

Prázdniny jsou na to ideální, po večerech na zahradě se starou detektivkou nevytahuju neznámá vína, ale prověřené, spolehlivé lahve. Minulý týden jsem dokonce zpětnou výměnou získal lahev Beaujolais z lednových bedýnek. Byl jsem zvědavý, jaké bude po půlroce, a hlavně, v horkém létě mě to táhne víc k jistotám než k experimentům.

Moulin a Vent Cuvée Les Gimarets 2017, Chateau de Durette
Poznámky z degustace jsou podobné jako v únoru tady, ale ne úplně stejné: temně rudá barva s fialovým odstínem, vůně květinová a jen lehce ovocná, jen ta vyzrálost ovoce se mi teď jeví vyšší. V chuti zase slušně komplexní, s pěknou kyselinou (kvůli kyselině jsem taky víno chtěl, teď v létě se to hodí), ovoce, šťavnatost, herbální tóny, a bez ohledu na únorové poznámky jsem zase přemýšlel, jestli to už je elegance nebo ještě ne (spíš ne). Každopádně je to hodně čisté v ovoci, s minimem taninů a typická beaujolaiská kořeněná tečka je taky hodně potlačená. V letním večeru na zahradě se víno projevuje jako pěkné, ale spíš jednoduché pití. Ze zimy si ho pamatuju jako ambicióznější. Na druhou stranu, víno je hodně koncentrované, husté, a může mít před sebou ještě 2-3 roky vyzrávání.  Na experimenty není spolehnutí, ale dobré Beaujolais a dobrá detektivka nikdy nezklamou :-) Jestli bude na blogu zase pár dní pauza, může za to dovolená. Budu po večerech pít staré dobré ryzlinky z Mosely nebo Sangiovese z Toskánska.