Pozdě večer v Alsasku, totálně unavený, ale šťastný. Spokojenost s dnešním degustačním maratónem korunovala recepční hotelu, ze které jsem vymámil chladicí nádobu (čili ajs-kýbl) plnou ledu. Chtěl jsem jen vyzvědět, kde se dá led koupit, ale dostal jsem všechno najednou. A to nemluvím francouzsky, pobavilo mě, že ani v Čechách bych se v podobných případech vůbec nedomluvil :o) V ledu se chladil Riesling Rosenfeld 2012 od Scheideckera, o vinaři ještě bude řeč.          

Kříž pod Mambourgem jako povinná připomínka toho, komu za víno vděčíme :) I v Alsasku je křížů ve vinicích spousta (nemluvě o štíhlých kostelích vyčnívajících z každé vesničky utopené ve vinohradech), stejně jako v Burgundsku nebo na Mosele.

Na desátou jsem měl domluvenou schůzku s Laurentem Scheideckerem. Vždycky jsem chtěl dovézt do komunitních bedýnek alsaský Muscat Grand Cru a teď se to snad konečně podaří! Už jsem jeho vína koštoval na jaře v Praze, ale „jednou je jako nic“ a chtěl jsem si dojmy ověřit přímo na místě. Samozřejmě že se pravda zase ukáže až doma, ale i podruhé jsem byl u Scheideckerů velmi spokojený. Nebudu zabíhat do podrobností, protože budu muset o vínech napsat podrobně, ale s deseti hektary vinic je to malé (nebo lehce nadprůměrně velké) vinařství s rukodělným přístupem a poctivými víny. Je paráda, když malé vinařství dělá vína důkladně řemeslně poctivě a neplete si svoje zaměření a poslání s velkými podniky! Já vím, že by to mělo být samozřejmé, ale není.

Řešili jsme i otázku, se kterou jsem se před lety obtížně potýkal: jak je to se statutem Grand Cru pro Muscat? Apelační předpisy nejsou tak jednoznačné jako desatero, které Bůh předal Mojžíšovi, takže jsme došli jen k tomu, že se to v zásadě může… a odpoledne jsem se stavil asi v deseti vinařstvích a v žádném Grand Cru Muscat neměli. Muscat Grand Cru Froehn jedině v příštích Komunitních Bedýnkách! Na fotce Laurent Scheidecker v soukromém sklepě hledá starší ročník GC Muscatu :o)

Povinná fotka z oběda, alsaská klasika Tarte Flambée. Ještě jsem promokl v odpoledním lijáku a spěchal jsem do Hunawihru.

Pamětníci si snad ještě vzpomenou na desáté, alsaské Komunitní bedýnky z vín Cave de Hunawihr. Tentokrát jsme vína prošli s Julií Kalinicheva, Slovan všude bratry má :o) Dnes vidím vinařská družstva trochu rozporně – Cave de Hunawihr je jedno z těch lepších a větších, ale podstatou byznysu jsou družstva něco jako zvláštní případ négoce, obchodu. Nakupují hrozny od stálých dodavatelů, ale sami je nepěstují. Měl jsem už trochu odstup, ale jedno musím hunawihrskému coopu přiznat – vína jasně odrážejí vlastnosti ročníku. I při tom velkém objemu produkce se v ročnících mění a vpodstatě kopírují vlastnosti ročníku, kterých jsem si všiml při předchozích degustacích v jiných vinařstvích. Takže nový Pinot Gris 2013 a Gewurtztraminer mají pěknou kyselinu a míň cukru a stejný trend se moc pěkně podepsal na hunawihrských sektech, které mě bavily už před dvěma a více roky (ale trochu mě otravoval vyšší zbytkový cukr).

Hlavním důvodem návštěvy byla procházka po hunawihrských vinicích, která se koná každý čtvrtek od 15:30. Skoro padesátihlavou (!) skupinu vedl družstevní sklepmistr a bylo to naplánované na tři hodiny.

Přiznám se, že s mojí francouzštinou jsem tak akorát rozuměl, o kterém tématu je řeč, ale podrobnosti mi unikaly. Po devadesátiminutové procházce vinicemi se šlo do sklepního provozu a já jsem se vytratil. Následující degustaci jsem si už dal napřed s Julií a pohled na obří mlýnky a lisy jsem oželel.

Dopoledne jdu ještě jednou k Scheideckerům a večer jedu domů.