Titulek jsem si vypůjčil z refrénu písničky Petra Ulrycha. Poslední den před odjezdem z Toskánska byl zrovna takový. Zajel jsem si okouknout proslavené bílé pláže v toskánské Vadě a na tři hodiny jsem neodolal. Bílý písek, zelená voda, pineta na pobřeží a slunce občas střídané s mraky – ale co víc bych mohl chtít na konci září?  

Dopřát si po tříleté pauze podeváté Toskánsko je pro mě podobné jako rande s první láskou. Až obsedantně objíždím známá místa a zkoumám, jestli pizzu v La Ventole dělá stále stejný pekař a jestli je Ragú al Cinghiale v Osterii pod Volterrou stále dobré. Ověřuju si, jestli mě starý hubený děda v lahůdkářství v Mazzantě znova po letech pozná (poznal, viz foto!) a jestli mě zase s vědoucím úsměvem pozdraví patron v baru v Ponteginori.

Zajel jsem se podívat na Volterru, je to moje nejoblíbenější toskánské panaroma, na fotce tentokrát v podzimním provedení. Toskánsko a moje známá místa se mění, ale naštěstí ne tak rychle jako moje první, druhé nebo dvacáté lásky. Netloustne a nepřibývají mu vrásky, stále mě baví a jestli bohatne z blahobytu, tak to na konci září není nijak nápadné. Ospalý klid lázeňského městečka se přenáší i na mě: v červenci bych vydržel tři hodiny na pláži jen kvůli dětem, teď jsem se spokojeně převaloval na dece a přemýšlel, jestli to není důkaz stárnutí. Snad ne, jen jsem měl víc času přemýšlet o tom, co se mi tady líbí a proč. A keře u piniového háje voněly intenzivnějí a připomínaly Chianti ještě víc než v červnu nebo v červenci.

Vůně a chutě Toskánska si nejlíp oživíte s Toskánskou Komunitní Bedýnkou. Sangiovese, Merlot a Cabernet Sauvignon. Podrobně je to tady, přihlásit se můžete tady.