Jako každoročně i letos jsem chtěl na výročí založení Skleničkova blogu zapomenout. Že se tak nestalo, za to může Giovanni Dubini a jeho víno Campo del Guardiano, jedno z deseti nejlepších vín celé Umbrie. S  objednávkou květnových komunitních bedýnek jsem si z Palazzone přivezl i dvě archivní lahve. Když jsem večer přemýšlel, jaké víno by se hodilo otevřít do večerních středočeských veder, vzpomněl jsem si na Campo del Guardiano 2012. Trochu neobratně se to rýmuje s výročím, blog bude mít 27. června dvanáct roků.   

Víno jsem ani nenabízel, protože vinař na archivní ročníky napálil vysoké ceny. Nabídka začíná ročníkem 2013 a končí 2009. Campo 2013 jsem měl v prvních bedýnkách v roce 2016 a kdybych si tehdejší lahve nechal a mohl je dnes prodat za ceny, za které je nabízí vinařství dnes, tak bych se příjemně opejřil :-) Samozřejmě jsem víno otvíral s napětím, jestli to bude stát za to. Někdy je lepší cenu neznat, ale přesto to dobře dopadlo.

Napřed několik technických informací. Campo je zatříděné jako Orvieto Classico Superiore, takže je to bílá směs pěti místních odrůd: základem je Trebbiano Toscano a Grechetto, zbylých 20 procent jsou Verdello, Malvasia a Drupeggio. Vinice jsou na podloží sopečných vyvřelin a vápencové hlíny a jsou vysazeny tradičním místním způsobem: řádek Trebbiana střídá řádek Grechetta a trochu řídčeji jsou samostatné řádky ostatních odrůd. Palazzone tvrdí, že pěstuje organicky leč bez certifikace, a ve sklepě to už jede úplně moderně. Nerezové tanky s řízenou teplotou a po vykvašení osm až devět měsíců v tanku s kvasničními kaly. Už první degustace v květnu 2012 v umbrijské Perugii mě ohromila: strukturou, robustností, plností a elegancí. Měl jsem tehdy mladý ročník (asi 2010?) ale hned napoprvé jsem poznal ušlechtilost.

Co jsem nepoznal, to byl časový rámec nebo plán. Umbrijské odrůdy (asi hlavně Grechetto?) zanechají při prodlužovaném kvašení v bílém víně nejen spoustu chutí, ale taky třísloviny. Typicky jsem si přivezl 12 – 15 lahví a postupně je otvíral co tři měsíce, abych zkontroloval, jestli už třísloviny mizí a víno je přístupnější. Opravdové potěšení se dostavilo teprve s posledními pokusy. První napití Campo 2012 bylo velké překvapení. Víno je zásadně lepší než ročník 2014, který jsem ochutnával před několka týdny. Ale taky je mnohem tenčí (vůbec ne robustní), a vlastně je to takové lehké příjemné pití s nesmírně elegantním kořenito-tříslovinovým závěrem. Jako by na tom nic nebylo (staří jazzmani říkali, To se mu to hraje, když to umí!), ale vezmu to popořádku.

Ve skleničce je zářivá světle žlutá téměř citronového odstínu. Na nose komplexní, nevtíravé, jemné: zralé žluté ovoce a meloun. V chuti od začátku dokonale vyvážené s krásnou kyselinou, téměř slané díky všudypřítomné mineralitě ze sopečných vyvřelin a s nečekaně jemným závěrem, mísícím mineralitu s dotekem mizejících tříslovin. Šťavnaté a vybízející k dalšímu napití, ale s varováním ohledně 13,5% alkoholu. Alkohol moc není poznat, funguje jen jako připomínka dřívější mladické mohutnosti vína. Díky prodlouženému ležení na kvasničních kalech se tváří jako oxidativní styl, ale určitě není zoxidované. Chutná mi to dohromady jako ušlectilost, elegance a luxus, a přitom to vůbec nebylo v sudu. Je to skoro slané, minerální a taninové, ale vůbec ne tak agresivně taninové jako mladé Grechetto. Kdybych měl v Praze italskou restauraci (a nebyl hloupej) tak bych si udělal zásobu, protože s kyselinou a slanou chutí je Campo úplný poklad pro snoubení s jídlem.

(Mimochodem v lednu 2012 bude vertikála Campo del Guardiano 2009 – 2017  přístupná na jednom moravském koštu. Při vstupném kolem 200 kaček to stojí za výlet i za nocleh v místním penzionu, data případným zájemcům sdělím.) Zase jsem si letos s bedýnkami dovezl pár lahví Campo 2017. Po dnešní zkušenosti dostanou punčošku s nálepkou 2025. Začnu nový život, abych se jich ještě dočkal! To stojí za to vydržet :-)