Ještě před rokem jsem tady sklouzl ke komentování společensky citlivých záležitostí, ale některé události minulého roku ukázaly, že média všeobecně by si měla uložit o některých věcech mlčení. Teroristické útoky v Paříži a podobné události by ztratily přitažlivost pro samotné útočníky, kdyby o nich média tak nadšeně a podrobně neinformovala. Stejně bychom mohli být ušetřeni Zemanova žvanění, které má v některých ohledech s islámským terorem leccos společného. Především to, že je konané na efekt pro média. Ještě víc než zoufalci z Paříže si je Zeman vědomý, že se chová hnusně, a čím hůř, tím líp.  

Vlastně jsem letos ani jednou nebyl na Moravě, psal jsem před rokem tady a letos jsem to zase dodržel (horní fotka je z degustace Michlovského vín na červnové přehlídce Praha pije víno). Naštěstí jsem měl dost témat a inspirace díky vlastní práci s německými, francouzskými a italskými víny, takže jsem nemusel přebírat cizí témata, naříkat nad neutěšenou situací domácí scény a pokrytecky se jakoby divit, že se už tolik let s falšovanými dovozy pořád nic neděje. Štvalo mě jedině to, že u domácích vinařů nevidím žádnou snahu distancovat se od falešných hráčů. Bylo by čtenářsky zajímavé ukázat si to na seznamech vystavujích na květnové přehlídce v Letňanech nebo na vídeňské Label Grand Karakterre, ale tohle už není můj boj a víc to ani nechci komentovat.

Komunitní bedýnky aneb virtuální cestovka pana Skleničky  se zvrhly v malou Tour de France. Beaujolais, dvakrát Burgundsko, Provence, Alsasko a šumivky s ústavní většinou burgundských Crémantů, doplněné jen německými pravokořennými ryzlinky a toskánskými víny. Neplánoval jsem to, ale k Francii jsem vždycky tíhnul, jen jsem si dříve na Burgundsko netroufal.

Zrovna tak (neplánovaně) se omezila moje účast v porotách soutěže Prague Wine Trophy na polovinu. Hodnocení vín, která jsem přihlašoval, moje neúčast spíš prospěla: ze sedmi přihlášených dostaly čtyři vína zlaté medaile a tři vína velké zlaté čili Premium Gold. Přes letošní slabší docházku jsem vděčný za všechny příležitosti porovnávat si už čtvrtý rok svoje degustační poznámky a vidění vína s předními profesionály, to je velká škola. Když v červenci odešel jeden ze zakladatelů soutěže, už jsem rozloučení nestihl, ale děkuju, Jindřichu!

Příležitostně jsem i loni pokračoval ve zveřejňování bodových skóre popisovaných vín na blogu. Nepíšu body u všech vín hlavně proto, že jsem si díky praxi v profesionální porotě PWT uvědomil, že všechny ty oficiální kulisy, bílé ubrusy a plivátka, klidné prostředí a servis nejsou u hodnocení vín zbytečně. Bodovat víno při přátelském popíjení s pěti kamarády většinou neumožňuje dostatečné soustředění na to, abych mohl takové skóre zveřejňovat.

Po novoročním cestovatelském ohlédnutí za dvaceti tisíci kilometrů naježděných loni za vínem (tady) dnes  už jen výběr nejvýznamnějších vín roku 2015 z čistě soukromého pohledu. Vynechám všechna vína ochutnávaná v degustačních dávkách na veřejných ochutnávkách nebo v porotě soutěže. Minimální množství budiž jedna lahev a hlavním měřítkem nebude jen kvalita, měřitelná ani neměřitelná. Vyzvednu i vína, která měla čistě soukromý význam pro mě.

Za leden mám asi tři favority, ale zvolím 2010 Urziger Wurzgarten Riesling Auslese** moselského vinařství Weingut Karl Erbes. Nejen proto, že Stefan Erbes mě přijel v lednu podpořit na Galadegustaci Prague Wine Trophy a na večeři s vinařem v dejvické restauraci Argument (přijede letos zase a dostane diplom Best Winery PWT, večeře je předběžně domluvená na čtvrtek 21. ledna). Hlavně proto, že dvouhvězdičkové Auslese 2010** není ani tak komerční záležitost, jako spíš ukázka toho, kam až ryzlink v extrémně dobrém ročníku může zajít. Obrovská koncentrace, zralost i svěžest a víno, které by nás všechny přežilo. Jenže ho bylo vyrobeno jen pár desítek lahví, díky 94 bodům v PWT jsem skoupil zbytek šarže. Loňské výsledky navíc ukázaly, že poroty PWT hodnotí v průměru o 5-6 bodů níž než jistý Robert Parker, takže i z této perspektivy 94 bodů je hodně :-)

V únoru jsem byl v Beaujolais a jako první mě tam odstřelil Eric Janin svým Beaujolais Villages 2013. „To je moje základní víno,“ řekl a já jsem potom vykulil oči. Jestli tohle je základka, tak kam se dostaneme s dalšími víny? Úplně stejně se mnou zamávala degustace s Emmanuelou Desvignes, ale Janin byl prostě první. Myslel jsem, že přivezu barikovaná vína a nakonec jsem nakoupil jen vína z betonových tanků. Ve světě se mluví o renesanci Beaujolais, za mě je to hlavně tak, že sotva kde seženete tak vynikající vína tak levně.

Od roku 2007 mi v pracovně visí seznam burgundských vinařství, která bych chtěl dovézt, předposlední nesplněný z nich byl Jean Pierre Berthenet z Montagny. Jeho barikované Vieilles Vignes (staré keře) znám od ročníku 2003, postupně jsem se naučil mít rád i čistotu a mineralitu jeho Chardonnay z nerezu, ale staré keře u mě stále vedou. Potřebují čas, ve skutečnosti se Montagny Premier Cru Vieilles Vignes 2013 projeví až někdy v průběhu roku 2016. Až teď docházím k tomu, že to není jen levnější náhrada drahých Meursaultů a Montrachetů, ale svébytné a sebevědomé víno.

V dubnu jsem prošel třicet vinařství v mâconském Viré-Clessé, po letech jsem zase byl v Gevrey-Chambertinu a poprvé na mâconském Salonu, ale volba je asi nejjednodušší za celý rok. Marc Bouthenet a jeho Marranges Premier Cru La Fussière 2012, robustní ovocným projevem, ale kultivovaný a uměřený Pinot Noir z nejpodceňovanější burgundské apelace za pouhých 550 kaček. Navíc jsem díky únorovému školení v Beaujolais hned poznal, že Bouthenetovi změnili technologii a začali odstopkovávat hrozny. Bohužel jsem měl plné auto, takže jsem měl pro sebe jedinou krabici (a ještě z ní rozdával). Příště snad budu chytřejší a koupím si aspoň třicet lahví.

Za květen se nabízí nové ryzlinky 2014 a Crémanty z Viré-Clessé, ale nejvíc mě asi bavilo burgundské Gamay Mâcon – Burgy 2007 z Domaine de Chervin. Dostal jsem ho i se slepou degustací a poučením o burgundských apelačních předpisech, a přes relativně průměrné bodové hodnocení to bylo skvělé víno a ukázka vyzrávání podceňované odrůdy.

Červen byl nabitý vynikajícíni víny a vzrušením z očekávaných prázdnin. Vipavská Burja, Teroldego od Elisabetty Foradori a smršť sicilské Marsaly Cantina Arini. Přesto stavím nejvýš dva raritní Pinoty: Spitaleriho Boschetto Rosso ze svahů sicilské Etny a Puligny-Montrachet Clos du Cailleret 2005 Jeana Chartrona. Asi jediný Pinot z chardonkového Puligny, který velkoryse nabídl k ochutnání someliér Petr Sláma z Merlot d’Or. Byl senzační, ale když jsem se u Chartrona stavoval v červenci, byl vyprodaný. Z malé vinice v Puligny ho dělají jen dva sudy, tedy 600 lahví.

V červenci jsem byl týden v Mâconu a koupil vynikající Crémant de Bourgogne Blanc de Noir od Marka Boutheneta (potažmo od Louise Picamelota, který ho vyrobil), ale pro nejlepší víno jsem si zajel do Beaujolais. Zase Gamay, Javernières 2012, Morgon AOC, Louis Claude Desvignes. Dokonalá komplexnost, hladkost a vyzrálost už dvouletého Gamay ze sedmdesátiletých vinic morgonského Cru Cote du Py fungovala v letních vedrech a potěší i v české zimě. Nechtěl jsem z žebříčku dělat rok Gamay, ale je to tak…

V srpnu jsem projel Alsasko a zamiloval se do vín husserenského vinařství Kuentz-Bas, ale nejvíc na mě zapůsobila degustace v bergholtzském vinařství Dirler-Cadé. Ceny jsou vysoké, ale čistota vín se blíží dokonalosti. Sylvány, muškáty a ryzlinky v široké škále výrazů, ale vždycky v nejvyšší kvalitě. Psal jsem o jejich Muscatu Spiegel, tak třeba ten.

V září musím dát něco z Toskánska, a přes úspěch monteskudájského kabernetu Lupo od Marchesi Ginori v bedýnkách chci nominovat Sangiovese. Rád bych dal základní Rosso 2014 z Tenuty du Gracciano, ale nejvíc mě odstřelilo víno, které znám už tři roky: Terrarossa 2009 Vino Nobile z Palazzo Vecchio. Hrozny z vinice Terra Rossa se staršími výsadbami, komplexní Sangiovese se všemi znaky od lesních plodů přes bazalku až po stájové vůně a slanou mineralitu. Od roku 2012, kdy jsem Palazzo Vecchio přivezl do Komunitních bedýnek, bohužel důrazně stouply ceny, ale Terra Rossa 2009 je přesto skvělá.

Říjen – 2003 Ürziger Würzgarten Riesling Auslese* podávaný nechlazený na rodinné večeři v Ürzigu u Erbesů. Přimělo mě to k novému pohledu na starší Auslese, jejich vyzrálost a plnost je v úplném protikladu k mladistvé svěžesti nových ryzlinků. Potřebují jiný přístup než mladá vína, ale zřejmě můžou u stolu nahradit i velká červená vína.

V listopadu jsem se nadšeně propíjel základními víny alsaského vinařství Kuentz-Bas a nejraději bych nominoval jejich KB nebo Pinot Blanc Tradition, ale nejlepší byla asi dvě vína z Cave de Hunawihr (Pinot 8 a Riesling Grand Cru Rosacker) a barikovaný Pinot Noir 2013 mittelwihrského Laurenta Scheideckera. Bez ohledu na vlastní zájem o moselské ryzlinky to je Riesling Grand Cru Rosacker 2014, na alsaské poměry i na obtížný ročník skvělý, lehký, citrusový a minerální ryzlink.

Za prosinec jsem původně chtěl dát morgonské Côte du Py 2008, ale to by bylo už čtvrté Gamay :-) Taktizoval jsem a vyhrál Pinot Noir, aby rok 2015 vyšel trochu vyrovnaný. Základní Bourgogne Rouge 2014 nebo Givry 2012 od šardonkového specialisty Bertheneta nebo Santenay od Boutheneta z Maranges? Z degustace v Mercey mám jen kusé poznámky, ale ze Santenay Premier Cru Clos Roussot 2014 jsem byl nadšený.

Podle mého bilancování je to vyrovnaný ročník: třikrát Gamay, třikrát Pinot Noir, třikrát ryzlink. Po jednom Chardonnay, Muscat a Sangiovese, jen čtyři vína z Komunitních bedýnek. Kéž by byl rok 2016 podobně úrodný! Na které ze všech vín roku 2015 budete vzpomínat vy?