Podrobná zpráva o vánočním nicnedělání následuje. Celý prosinec jsem se důsledně věnoval vínům, nashromážděným během roku a vyhýbal se novinkám (a novinky se vyhýbaly mně). Příležitostné objevy nestojí za zveřejňování na blogu, patří vesmě s do stejné kategorie jako Montepulciano od Barone Cornaccia na úvodní fotce. Našel jsem lahev v jedné ze čtyř krabic, které si někdo před Vánoci objednal a pak nevzal. Překvapilo mě, jak je to dobré :-) Vůbec jsem nechápal, proč jsem to chtěl prodávat, když se to tak dobře pilo!
Trávil jsem celé dny na internetu a doma s třiadevadesátiletou matkou. Díky spoustě času jsem objevil internetové poklady: například archivy amerických i evropských comics. Miluju comics!
Memetický potenciál starých amerických comics je obrovský. Nejspíš s tím budu občas otravovat na Facebooku, tady snad ještě jeden obrázek…
Už jsem ve věku, kdy člověk vůbec nepřemýšlí o „předsevzetích,“ a už vůbec ne o novoročních předsevzetích. Letos mi to však důrazně připomínala otázka, která jako by vypadla z přijímacího pohovoru s personalistkou v korporátu: Co nového jste se naučil v lockdownu? (Chlapík ve videu ji využil k výbornému výstupu.) Já jsem se bohužel naučil jen to, že se za večer dají vypít dvě lahve vína víceméně bez následků (v lockdownu není potřeba vstávat do práce). Druhá zkušenost je spíš černá, totiž že čím déle lockdown trvá, tím víc rostou denní a týdenní počty nových nakažených. To je zajímavé při srovnání s původně deklarovaným účelem lockdownu, a je zvláštní, že si toho ještě nevšiml nikdo z armády vládních úředníků. Doufejme, že přes demonstrativní neschopnost vlády omezit epidemii a následně zajistit očkování se tu za rok sejdeme všichni čtenáři a autoři.
OK, na první pohled vypadá nápad hrát irské jigy a reely na mandolu šíleně, ale Steeleye Span je (naprosto seriózně) hráli na mandolínu, takže pokud jde o šílenost, „perhaps not.“ Proto pojďme dál a představme si další úroveň britské nástrojové miniaturizace, improvizační invence a hudební strukturovanosti (vypůjčil jsem si slovo struktura, které patří k největším pochvalám v literárním žánru degustačních poznámek). Ještě než celá Británie zmizí za novou železnou a zlatou oponou, seznamte se s Ukulele Orchestra of Great Britain. Další pecky si najděte na youtube sami. Koncertní záznamy nabízení jejich Beethovenovu Ódu na radost hranou v rámci BBC proms, koncerty z Royal Albert Hall atd. Podle toho je to v Británii fenomén vzdáleně srovnatelný s Cimrmany, mix skvělého muzikanství s klauniádou. Mimochodem, doporučuju vydržet Pomerančový expres až do konce, jsou tam dvě neuvěřitelné hudební klauniády.
Nechci přemáhat vaši trpělivost s mou zálibou v hudebních excesech, ale můžete samozřejmě přeskočit odstavec nebo překliknout jinam :-) Punkrocková klasika mě zaujala krásnou angličtinou sólisty (v kontrastu s originálem) a připomněla dávný zážitek. Ještě za socíku jsem tahal bedny s partou lidí, která ozvučovala rockové koncerty a festivaly. Někdy v roce 1988 jsme dělali koncert britské punkové kapely. Myslím, že to bylo v KD Eden a že to byli U.K. Subs, ale bez záruky. Postavili jsme podium a kapela přišla na zvukovou zkoušku. Zelený a rudý číra, špendlíky v obličejích, great extravaganza. Potkali jsme se s kapelou na podiu, kapelník podal ruku a pozdravil nás dokonalou oxfordskou angličtinou: „It is nice to meet you! How do you do?“ Trapně jsem se rozesmál, protože jsem čekal něco jako Fuck you, bastards!
Pokud jde o víno, blog a Skleničkovy bedýnky, rok 2020 dopadl překvapivě dobře. Možná za to může nápor na e-shopy a dvanáctiletá praxe v prodeji vína na webu, takže se v loňské nouzi lidi „automaticky“ obraceli na Skleničkův e-shop. Na druhou stranu, vybírat vína bez možnosti zajet za vinařem a přechutnat všechno předem je otravné, stresující a vede to k omylům. Navíc to blokuje možnost výběru nových vinařství. Mám už wish-list vinařství, která chci navštívit, slídím na realitních serverech po italských pronájmech a doufám, že český pas bude stačit k získání Covid-pasu, který bude letos nejspíš rozhodující pro možnost vycestovat za hranice.
Commander Cody and His Lost Planet Airmen je nejzábavnější Country-kapela všech dob. Založil ji učitel výtvarného umění na michiganské univerzitě a baví mě hlavně tím, že když se liberální intelektuálové položí do klasických konzervativních témat (Country), vyjde z toho přinejlepším laskavá parodie. Znám je od sedmdesátých let, ale až teď, těsně před Vánocema, jsem zjistil, že důchodce George Frayne (alias Commander Cody) publikuje staré písničky s názorně ilustrativní video-stopou sestříhanou z klasických amerických filmů. Písnička nahoře vyhovuje tématicky (je o víně) a milovníci amerických filmů můžou určovat ukázky a soutěžit, kdo určí víc filmů, podobně jako při slepé degustaci vína. Good Luck!
Merry lockdown and happy new restrictions!