Dnes volné úvahy bez degustačních poznámek na odtažitá témata aneb co se mi honilo hlavou, o rozdílech mezi životem v Itálii a v Čechách. Dlouho jsem sepsání odkládal, protože vím, že většina čtenářů blogu má vyšší příjmy a výčitky svědomí si kompenzuje odpovědným přístupem k sociálně méně úspěšným spoluobčanům, což je v daném případě nejmíň devadesát procent populace. Čtěte jen na vlastní nebezpečí. Soukromě si myslím, že kdyby moje zkušenosti měly reportérky A2larmu, hned se začnou učit italsky a plánovat reportáž z práce za kasou v italském supermarketu s odhalením vykořisťovatelské praxe moderního kapitalismu.  

(Autorem stripu je Tom Gauld, ukradeno z knihy Revenge of the Librarians.) Březen 2024 v neratovickém Penny Marketu. Dlouhá fronta u pokladny, mladá zákaznice odbíhá pro zapomenuté zboží a nechává frontu čekat. Důchodce ve frontě reptá a prudí. Prodavačka za kasou ho zkušeně utře i za cenu ostré hádky. Byl jsem na pár dní na otočku doma z Itálie a čuměl nevěřícně. Podle mojí zkušenosti (celkem asi 18 měsíců v Itálii) by se italská pokladní do hádky se zákazníkem nikdy nepustila.

Asi všichni jste už byli v Itálii a víte, že nakupování v Itálii patří k radostným životním zážitkům. Nejen vzorná obsluha (prodavačka v lahůdkách vám odkrojí tuk z šunky před krájením a vyhodí první kolečko z dlouho nekrájeného salámu), ale i společensky vstřícné plkání se zákazníkem. Každému zákazníkovi se prodavač dívá do očí a usmívá se s lehkostí číšníka v mišelinské restauraci. To samé při placení, pokladní s každým prohodí pár slov a usmívá se.

OK, nechci si stěžovat na to, že prodavačky v českých lahůdkách mají tvrdý slovanský přízvuk, neusmívají se a nikdy se vám nepodívají do očí. Ale otrávilo mě, když jsem v prosinci v Bille zjistil, že jsou proškolené v tom, jak krájet suché italské a španělské šunky: že to musí krájet ručně natenko, skládat na plochu a prokládat folií. Ale nedělají to, prrotože na to dlabou. Když jsem se na to vyptal a prodavačka měla dobrou náladu, nakrájela a složila mi to správně. Běžně to nechá nakrájet nářezovou mašinu a hodí to na jednu hromadu. Není síly, která by ji donutila udělat to pořádně.

(Mimochodem v březiněveské Bille pracuje za pokladnou mladá dáma, která se stále usmívá a dívá se zákazníkům do očí. Vedle ostatních to vypadá jako nějaká manická endorfinová úchylka, vypadá to jako by ji práce nesmírně těšila. Je to příjemné a když můžu, vždycky jdu platit k ní.)

Konečně se dostávám k jádru sdělení a děkuju všem, kdo vydrželi číst až sem. Mám v Itálii několik kamarádek, jedna z nich tam žije už přes 25 roků. Jednou jsem jí v baru svěřoval podobné úvahy a obdivně jsem líčil usměvavé pokladní v blízkém supermarketu. Naštvala se. „No to si piš tyvole že jsou vysmátý. Sedět za kasou v sámošce znamená mít smlouvu na dobu neurčitou, a to tady nemá každej. Si uvědom, že polovina lidí tady dělá buď v zemědělství (to jsou jednoroční kontrakty zaručující práci jen na sto pracovních dní v roce, zbytek roku vás může zaměstnavatel nechat sedět doma) nebo v turistických službách, a to je kšeft na dva nebo tři měsíce max. Kuchaři, číšníci, recepční, pokojské a všechen podobný personál má práci od půlky června do začátku září a potom šmytec. Do příští sezóny musejí nějak vydržet.“ Mimochodem, moje kamarádka takhle maká na roční zemědělský kontrakt už čtrnáctý rok po sobě. Už má práci celoročně, ale je smířená s tím, že stálou smlouvu nikdy nedostane. Tak to v Itálii chodí.

Když už píšu tak agresivně poučně, dodám i to, že v Itálii nedostanete nájem bytu bez pracovní smlouvy na dobu neurčitou. Nejmíň tři roky jsem hledal nájem bytu neúspěšně. Že mám příjem v ČR a že v případě pochybností uděláme smlouvu na rok a zaplatím všechno předem? Nezájem. Trh s byty funguje jinak a zatím jsem nepochopil jak, ale v zásadě chce majitel bytu prokázat, že nájemce má trvalou pracovní smlouvu. Jinak smůla.

Jestli to ve vás vzbudilo pohoršení nad italským kapitalismem, tak připomínám, že pro zákazníky je to ráj. Většina turistů to připisuje lidskému faktoru, románské nátuře, hezkému počasi a ohromné porci slunečního svitu, ale ve skutečnosti je to tvrdě vynucené společenskými a ekonomickými poměry. Podmínky jsou drsné, ale stále to přitahuje dost pracovníků. V pizzerii jsem se dal do řeči se servírkou a než mi upekli pizzu, zjistil jsem, že ta dvacetiletá slečna, co kromě italštiny má i výbornou angličtinu a němčinu, je Albánka a maká jako servírka na částečný úvazek za osm stovek měsíčně. Nestěžovala si, prostě věděla, že je to málo a že je to tvrdé. Kdyby věděla, jaké jsou podmínky zaměstnání v Čechách, možná by sem jela… a dostala by tady jakoukoli práci, protože umí jazyky a chce se prosadit.

Máme se dobře a možná si to ani nezasloužíme? Italové se nemají tak dobře, ale líp se v tom žije. Hned bych měnil.

Reklama: připomínám novou ryzlinkovou bedýnku s moselskými ryzlinky Weingut Karl Erbes. Podrobnosti jsou tady, přihlásit se můžete tady.