Latinský název vypadá dobře. Málokdo ví, co přesně znamená, a když se v textu párkrát spletu, snad to název zachrání :-) Právě upíjím jedno nejmenované víno ze Skleničkovských bedýnek a lámu si hlavu, jak došlo k tomu, že jsem si ho vybral a jak velká chyba to byla.  

Je to už tradiční disciplína, kdysi dávno jsme to zažívali při výpadech na Moravu. Víno se nakupovalo do pet-lahví a doma jsme se divili, že je jiné, než bylo ve sklepě. První lekce o technologii výroby vína ukázaly, že nefiltrované, nestabilizované víno nevydrží převoz z Moravského Slovácka do Prahy. Podobně jako se na zničeném tankodromu D1 ničily pneumatiky, tlumiče, poloosy a řidiči našich aut, zničila D1 obvykle i harmonický projev vín. Tehdy to nebyl genius loci, ale technologické nedostatky.

Dnes si věřím, že dokážu při degustaci vína poznat celou řadu parametrů, o kterých jsem tehdy ani neměl tušení. Hodnotím víno podle úplně jiných měřítek, než tehdy, ale následky jsou někdy (ne vždy) podobné. Excesy jdou na obě strany. V půlce června jsem měl v Toskánsku soukromou degustaci s vinařem a skoro nic se mi nelíbilo, nebo alespoň neodpovídalo ceníku, který jsem dostal. Bylo půl dvanácté a třiatřicet stupńů, seděli jsme ve stínu pod stříškou, ale vpodstatě venku. Teď doma jsou ta vína úplně jiná, elegantní, příjemná, noblesní a o dvě třídy lepší.

Na druhou stranu občas trpím při ochutnávání vín, na která jsem před časem vsadil a vybral je do bedýnek. Jak jsem mohl koupit tohle bílé? Už podle barvy je přezrálé, stejné je to v chuti: přezrálé ovoce, silná kyselina, vysoký alkohol, a hořkoslaný minerální závěr, který je nejspíš podpořený přezrálostí hroznů. Kam jsem dal rozum, když jsem to poprvé degustoval… radši nenapíšu kde.

Některé degustace s podivnými výsledky se vysvětlí druhý den: podchlazené barikované bílé nechutná, protože zrovna barikované bílé z horkého regionu se musí servírovat jako červené víno, s „pokojovou teplotou“ červencového večera. Některá červená vína se potřebují nadechnout vzduchu a druhý den jsou při teplotě přes 20 stupňů mnohem lepší než hned po otevření.

Říká se tomu genius loci, ale někdy jsou to jen triky při servisu. Přezrálé toskánské bílé samozřejmě chutná líp v bazénku s výhledem na kopce a azurrové nebe, s mísou přezrálého místního ovoce po ruce. U nás tak zralé broskve, melouny ani rajčata neznáme, takže i víno chutná přiměřeně místu. A barikované červené s patnácti procenty alkoholu, které je doma nápadně přezrálé a koncentrované jako tekutý asfalt, vám ve vinařství servírují z lahve, která už byla týden otevřená a skladovaná při 29 stupních, takže se alkohol odpařil dřív, než jste přejeli Brenner. Doma víno neotvíráte týden předem a rady, abyste ho otevřeli až za deset let, jsou málo platné. (Všechny fotky jsou jen ilustrační a nemají žádný vztah k tématu!)

Romanticky si představujeme, že za to může šplouchání moře, slaný mořský vzduch, chutnější rajčata nebo pizza s výhledem na toskánské kopce. Nechci to úplně zatracovat, taky si věším na stěnu italské kalendáře a přemýšlím o dovozu alabastrové kopie Michelangelova Davida na zahradu (ta by jistě pozvedla úroveň domácích degustací!), ale často jsou to jen místní triky při podávání vína.